Jak jsem navštívila obvoďáka

Sobotní focení s Katkou z Valašska se bohužel nekonalo, protože pršelo. Přesněji řeceno pršelo ráno. Obloha byla ocelově šedá a foukal silný vítr. Alda, když šel do obchodu, musel si vzít zimní bundu, pršiplášť a deštník k tomu. Takže jsme focení zrušili. Kolem půl dvanácté se ovšem mraky rozestoupily a začalo svítit slunko. A svítilo až do večera. Tomuhle se říká nevyzpytatelné irské počasí. Když tady byli v březnu naši, probíhalo to přesně obráceně. Ráno jsme při snídani mžourali z okna do sluníčka a když jsme při odchodu zamykali vchodové dveře, začínalo pršet. V Irsku se zkrátka spoustě věcem nedá moc věřit.
Když pominu počasí, další instancí, na kterou se tady podle mě nedá spoléhat, je zdravotnictví. O praktikách ve zdejších nemocnicích koluje spousta podivných a ja věřím, že nepravdivých, nesmyslných a hlavně nepodložených historek. O tom, že bych neměla být tak důvěřivá, mě ovšem přesvědčila včerejší návštěva GP [general practitioner] neboli místního obvoďáka. Byla jsem si ráno pro výsledky krevních testů kvůli štítné žláze. "Svého" doktora, který mě na základě těchto testů musí doporučit ke specialostovi, jsem viděla poprvé.
V jeho ordinaci jsem si připadala jako v zatuchlé kanceláři z doby bojů Irska za nezávislost. On sám působí jako doktor Dlaha ze Simpsonů, jen s tím rozdílem, že ten kreslený Dlaha má asi vyšší vzdělaní a větší praxi. Když jsem mu začala spelovat své jméno, naskákaly mu na obličeji rudé fleky a požádal mě, abych “to” napsala na papírek. Poté, co si “to” překreslil na čtvrtku tvrdého papíru formátu A6, který měl být novou kartou pacienta, si oddychl, ale vzápětí se opět zpotil neboť musel začít hledat ty výsledky, které mu poslali z laboratoře z nemocnice. Patrně proto, aby tento moment co nejvíc oddálil, rozhodl se, že mi ještě aspoň změří tlak.
Zpoza skříňky vyštrachal zaprášený fonendoskop a zapnul ho do elektriky. Zadosti svému řemeslu činil tak mistrně, že mu to fonendoskopické naslouchadlo neustále padalo z ruky. Výsledek měření vyjádřil přesně a exaktně slovy “it’s more or less OK” neboli “víceméně v pohodě”. Po tomto úkonu ovšem prišlo na lámaní chleba. Dlaha vydoloval z plechového zasunovacího šuplíku něco, čemu pravděpodobně říká kartotéka, ale co se velmi nápadně podobalo haldě papírů, kterou jsem vyhazovala, když jsem se stěhovala z Prahy. Pochopitelně, když jméno Bajgartová nedokázal opsat, asi by bylo opovážlivé ocekávat, že ho najde v té hromadě bordelu. Nesmyslně ty listy prohrabával, ale nemohl to dělat věčně, a tak nakonec musel přiznat, že výsledky ztratil. A když mi řekl, že na testy budu muset jít znovu, tak už mi z toho všeho tak trochu ruply nervy a začla jsem tam bulet. Hlavně ze vzteku sama na sebe kvůli tomu, že jsem tam vůbec vlezla. Dlaha očividně znervózněl , ale v té mírné panice ho aspoň napadlo, že by mohl zavolat do laboratoře, kde prej mají počítač a kde by ty výsledky mohli najít. Našli. Dlaha si napsal čísla, ktera mu nadiktovali, zkonstatoval svoji oblíbenou diagnózu more or less OK a slíbil, že mi během tří dnů napíše doporučení k odbornému doktorovi. Neumí na počítači, tak si to musí nejdřív napsat doma na šmírák, a pak přepsat na čisto.
Návštěva obvoďáka v Irsku běžně stojí 30 az 75 euro. Jelikož si ale u Dlahy nedokáží vést kartotéku a za třicet let fungování této obvodní praxe jestě zřejmě nepřišli na to, jakým způsobem si ohlídat, kteří pacienti mají a kteří nemají platit, zapomněli mi naúčtovat. Takže jsem vlastně dopadla o moc líp než jeden kamarád Evy a Martina, který musel vysolit za ještě povedenější konzultaci 40 euro. Udělala se mu plíseň mezi prsty na nohou a zdejší GP mu po zběžné prohlídce doporučil: “take it easy”.

Sobotní obrázky a k tomu velká novina

Tak jsem si dnes konečně mohla na policii vyzvednout CD s obrázky opraváře obuvi Jimmyho. Tady jsou mé nejoblíbenější:

Canon 5D jsem měla zapnutý na „monochrom“, program P a manuální ostření. Kdybych si v manuálním ostření víc věřila, jinak bych nefotila. Zdají se mi ty obrázky jakési jiné, lepší... no, možná je to jen radost z toho, že jsou fakt ostré. V každém případě to chce procvičovat a nebát se toho. Jinak jsem ale docela u vytržení z toho, jak ten foťák krásně černobíle kreslí. Pohádka. Photoshop jsem ani neotvírala.
A teď ta velká novina: 11. června jedu do Portugalska na ostrov Madeira fotit pro časopis VIP Rosannu Davison, Miss World roku 2003.
Nějak nevím, co k tomu mám napsat. Asi jen tolik, že v té své trojrozměrné hře na fotografku jsem se dostala do pěkně pokročilého levelu. A to jsem si minulý týden myslela, že hra skončila. Michael, vydavatel pro kterého pracuju, zrušil časopis CAPITAL a všichni, kteří do něj nastoupili, dostali padáka. Kromě mě a Rachel z inzerce.
Přibližně od úterka čekám, že mi řekne, že už nepotřebuje ani mě, když mám teď tak málo práce. A on místo toho vyrukuje s Portugalskem. Hurááááá. (Strašně se bojím, v panice jsem si koupila VOGUE, VANITY FAIR a ELLE a už zase nemůžu spát, protože si v hlavě představuju obrázky.)
Ale stejně jako do Portugalska se těším v sobotu na naši zahrádku. Budu fotit krásnou slečnu Katku, kterou jsem poznala tady v Dublinu, ale která jinak pochází z Valašska.

O irské byrokracii a o účastnících nehody

Na mém dnešním vyjednávání s policií o návratu 2GB paměťové karty, se dá hezky shrnout sedm pravidel jednání se státními úředníky i soukromými firmami v Irsku. Především samotná An Garda Síochána neboli Ireland´s National Police Service mě kvůli navrácení karty nekontaktovala, musela jsem jim zavolat sama
(pravidlo číslo jedna - i když vám slíbí, že se vám ozvou, v devadesáti procentech případů to nedodrží, věta I´ll get back to you znamená "kontaktujte mě až zítra, teď nic nevím").
Policistka Grainne, která se mnou v sobotu sepisovala protokol, si dnes ráno zaznamenala typ karty, kterou do foťáku potřebuju a ubezpečila mě, že až zjistí, kdy si budu moct pro novou kartu přijít, zavolá mi.
(pravidlo číslo dvě – jelikož jsou tyto sliby většinou dosti plané, snažte se, aby si vás osoba, se kterou jednáte alespoň zapamatovala: pokuste se o mírný psychologický nátlak, například ji donutit k tomu, ať řekne v kolik hodin zavolá, nebo si vymyslete, proč nutně potřebujete, aby se ozvala ještě dnes).
Grainne ovšem překvapila. Asi dvě hodiny poté, co jsme spolu mluvily, mi skutečně zvonil mobil. Zpráva, kterou jsem se od ní dozvěděla, mi ovšem vyrazila dech.
(pravidlo číslo tři – při jednání s úřady se neradujte předčasně)
Podle nařízení policejního superintendanta si uvedenou paměťovou kartu, která tady stojí kolem 200 Euro, musím koupit sama, s účtenkou pak musím na Gardu, a tam musím zformulovat superintendantovi dopis, ve kterém ho požádám o vrácení peněz. Za několik týdnů mi pak přijde šek, který si mohu radostně odnést do banky.
(pravidlo číslo čtyři - pokud nejste stálý zaměstnanec, hotovost ani převedení peněz na účet se v Irsku nepěstuje. Všude se dávají šeky.
pravidlo číslo pět – pokud se nedostanete do banky, která šek vystavila, rozumějte nikoliv do AIB, ale například do budovy AIB na Dame street, převod peněz z šeku na účet trvá dalších 5 pracovních dní).
Juchachá. Kolegyně Bianca, která si dnes v kanceláři vyslechla moji sobotní historku asi věděla, proč říká you poor hero.
Doteď nevěřím tomu, že se mi přes ten úřednický aparát podařilo dostat superintendanta Edmonda Quarka k telefonu. Vysvětlila jsem mu, o co mi jde. Že chci inkasovat cash, že kartu potřebuju, ale kvůli tomu, že platím účty, nemůžu si dovolit jen tak mýrnix týrnix vyhodit dvě stovky a čekat na ně tři týdny a že nebudu sepisovat žádné dopisy úřednictvu zvláště pak poté, co jsem jim pomohla. Edmund zpočátku nechápal, o co mi jde.
(pravidlo číslo šest – platí-li kdekoliv na světě, že čas jsou peníze, v Irsku mají za to, že peníze a čas jsou dvě nesouvztažné veličiny. I kdybyste se roztrhali, včas vám nezaplatí nikdo)
Na hovor s Edmundem jsem se ale dobře připravila. V sešitku jsem měla zaznamenané asertivní poznámky a do svého proslovu v telefonu jsem dala opravdu všechno. Kromě mírně dramatického projevu jsem nasadila páky jako oslovování křestním jménem a podobně.
Zítra si jdu pro šek a dopis psát nemusím
(pravidlo číslo sedm – tohle se stává jen ve výjimečných případech)

Sobotní nehodu měl dnešní Evening Herald jako otvírák. Pán, který zemřel, byl 79letý spořádaný vdovec Thomas Kealy. Před důchodem se živil rozvozem uhlí. Stříbrný volkswagen ho srazil v okamžiku, kdy si šel vyzvednout výhru 19 Euro vsazenou na dostihy. Ten kluk, který ho srazil, má 22 let. Je to prý cizinec z některé „neunijní“ země východní Evropy a v Irsku pracoval načerno. Neměl v pořádku papíry, bál se, a proto z místa nehody ujel. Jak by bylo jednoduché, kdyby byl svět v těchto případech černobílý. Přejel, zločinec, zatknout, odsoudit, odepsat. Kdybych nevyfotila tu espézetku, možná by neměl zpackanou část života. Dcera pana Thomase Catherine, by ale nevěděla, kdo jejího tátu přejel. Neměla by koho nenávidět a komu odpustit.

Jak jsem vyfotila auto pachatele

Dnes se tady mělo objevit pár černobílých fotek zámečníka a opraváře obuvi Jimmyho. Místo toho, abych si z jeho dílny odnesla spoustu obrázků, přišla jsem o paměťovou kartu a strávila odpoledne na policejní stanici. Jimmy má 67 let. Jeho krámek stojí u hlavní cesty ve čtvrti Dolphins Barn. Vypadá jako malý likusák, který každou chvíli spadne. To je on:

Z jedné strany sousedí se sklenářstvím a z druhé strany s nějakou opravnou či co... Vsadím se, že až jednou tito živnostníci své obchody zavřou, územní plánovači jejich dílny srovnají se zemí a postaví na jejich místě nové apartmány. Jimmyho krámek je plný úžasných věcí. Staré stroje, police plné opravených i rozbitých párů bot, na stěnách spousta neuvěřitelně podivných obrázků a plakátů a pochopitelně on sám je zajímavý pro portrétování. Optimistický, veselý a hodný člověk. Jedna asi měsíc stará fotka:

Přišla jsem k němu kolem druhé hodiny odpoledne. Řekl mi, že fotit můžu, ale že by se rád ve tři díval na rugby, tak jestli mi pro dnešek bude hodina stačit... Nastavila jsem svůj Canon na monochrom a manuální ostření a začala jsem cvakat obrázky. Mezitím jsme povídali a zákaznice si chodily pro spravené podpatky. A když se blížila třetí hodina, tak se to stalo. Uslyšeli jsme tupý, silný náraz auta. Když jsme se podívali z okna, z kapoty stříbrného passata se skutálel člověk. Asi deset metrů od něj ležela jeho pravá bota a auto, které do něj narazilo, zastavilo kousek opodál. Vystoupil z něj mladý člověk, zmateně se kolem rozhlédl, přiběhl k tomu pánovi, zohnul se k němu, pak se vrátil zpátky do auta a odjel. Jenomže já jsem jeho auto s poznávací značkou vyfotila.
Krátce na to přijeli policajti, ambulance, vytvořil se hlouček čumilů a nastalo vyšetřování na místě. Já jsem se nějak nedokázala pohnout. Nebyla jsem v šoku, v tu chvíli jsem spíš měla pocit, že jsem viděla ukázku z nějakého filmu, který se mě vůbec netýká. Stála jsem ve vchodu Jimmyho dílny a pár lidem, kteří se začali vyptávat, co se stalo, jsem řekla, že jsem vyfotila značku toho auta. Pak za mnou přišel jeden z příslušníků, napsal si mé iniciály a oznámil mi, že jim musím dát svůj foťák, protože je to klíčový důkaz.
No, svěřit irské Gardě aparát za dva a půl tisíce euro, který notabene nemám pojištěný a ještě vlastně ani splacený, to bych musela být úplně padlá na hlavu. Trvala jsem na tom, že raději počkám až to tam ohledají a pojedu s nimi na policejní stanici, aby si přede mnou ty fotky natahali do počítače.
Bylo to víc než čtyřicet minut... než to tam přeměřili a prozkoumali. Mezitím stihli spoutat a odvézt na záchytku jednoho metrákového ožralu, který se tam do nich začal navážet a odbavit dopravní nehodu, při níž do řidičky, která stála na červenou, narazil zezadu chlap, který se díval, cože se na tom místě vlastně stalo. To je ta veselejší část. Smutná je, že ten poražený zraněný pán hned po příjezdu do nemocnice zemřel.
Na policejní stanici jsem si připadala jako v zakouřeném, smradlavém a ošuntělém skladě PBH s odporným sešlým kancelářským nábytkem, kde za komunistů pracovala moje mamka. To už ale se mnou naštěstí byl Alda. Naštěstí proto, že teprve tam mi to nějak začalo docvakávat. Sepsali se mnou ručně protokol, dali mi dva kelímky vody a Aldovi kafe a vzali mi z foťáku paměťovou kartu. V pondělí mi prý pořídí novou, tuhle si musí nechat jako důkazní materiál. Snad můžu doufat, že nepřijdu o ty fotky.
Teprve teď, před půlnocí 20. května, se přestávám klepat. Když jsem si šla ještě navečer zacvičit, zastavilo opodál u cesty auto a řidič na mě zavolal „comeragh“! Ano, výslovnost stejná, jako kdyby říkal „camera“. Podlomily se mi kolena a když to ještě dvakrát zopakoval, došlo mi, že se ptá, jestli je správně na Comeragh Road, která křižuje naši ulici.

první pokus

Dost dlouho jsem oddalovala okamžik, kdy do tohoto svého internetového zápisníku pošlu první řádky. Možná proto, že se stydím někomu svěřovat a mluvit o sobě před cizími lidmi, možná proto, že jsem pořád měla pocit, že musím psát něco chytrého a oduševnělého, když už to bude viset někde, kde si to může eventuálně někdo přečíst, dost možná taky proto, že mě moje původní profese naučila neplést do psaného textu subjektivní pocity a dojmy. Dost těžko se mi uniká z této svázanosti, i nad těmito řádky přemýšlím strašně dlouho.
Nikdy jsem si nevydržela psát deník déle než tři dny, ale dokázala jsem strávit hodiny chozením po papírnictvích a vybíráním toho pravého v deskách mé oblíbené barvy... Psaní mě živilo, ale nejsem člověk, který by měl v tomto ohledu tvůrčí ambice a potřeboval si o všem dělat poznámky. Nechci ani podávat žádné zásadní svědectví o zemi, ve které v tuto chvíli žiju.
Pro tyto subjektivní zápisky jsem se rozhodla proto, aby si o tom, co dělám a co se tady „u nás na zeleném ostrově“ děje, mohli přečíst moji nebližší a kamarádi, abych si uchovala vzpomínky a případně abych s si někým, kdo bude mít třeba někdy zájem, povídala o fotografování.
Ale hlavně teď cítím docela velký závazek: když už jsem sem tento dramatický úvod pověsila, budu muset v psaní opravdu pokračovat. Možná to nikdo nikdy číst nebude, ani mí nejbližší, ale eventualita toho je pro mě docela silnou motivací :-).