první pokus

Dost dlouho jsem oddalovala okamžik, kdy do tohoto svého internetového zápisníku pošlu první řádky. Možná proto, že se stydím někomu svěřovat a mluvit o sobě před cizími lidmi, možná proto, že jsem pořád měla pocit, že musím psát něco chytrého a oduševnělého, když už to bude viset někde, kde si to může eventuálně někdo přečíst, dost možná taky proto, že mě moje původní profese naučila neplést do psaného textu subjektivní pocity a dojmy. Dost těžko se mi uniká z této svázanosti, i nad těmito řádky přemýšlím strašně dlouho.
Nikdy jsem si nevydržela psát deník déle než tři dny, ale dokázala jsem strávit hodiny chozením po papírnictvích a vybíráním toho pravého v deskách mé oblíbené barvy... Psaní mě živilo, ale nejsem člověk, který by měl v tomto ohledu tvůrčí ambice a potřeboval si o všem dělat poznámky. Nechci ani podávat žádné zásadní svědectví o zemi, ve které v tuto chvíli žiju.
Pro tyto subjektivní zápisky jsem se rozhodla proto, aby si o tom, co dělám a co se tady „u nás na zeleném ostrově“ děje, mohli přečíst moji nebližší a kamarádi, abych si uchovala vzpomínky a případně abych s si někým, kdo bude mít třeba někdy zájem, povídala o fotografování.
Ale hlavně teď cítím docela velký závazek: když už jsem sem tento dramatický úvod pověsila, budu muset v psaní opravdu pokračovat. Možná to nikdo nikdy číst nebude, ani mí nejbližší, ale eventualita toho je pro mě docela silnou motivací :-).