Z jedné strany sousedí se sklenářstvím a z druhé strany s nějakou opravnou či co... Vsadím se, že až jednou tito živnostníci své obchody zavřou, územní plánovači jejich dílny srovnají se zemí a postaví na jejich místě nové apartmány. Jimmyho krámek je plný úžasných věcí. Staré stroje, police plné opravených i rozbitých párů bot, na stěnách spousta neuvěřitelně podivných obrázků a plakátů a pochopitelně on sám je zajímavý pro portrétování. Optimistický, veselý a hodný člověk. Jedna asi měsíc stará fotka:
Přišla jsem k němu kolem druhé hodiny odpoledne. Řekl mi, že fotit můžu, ale že by se rád ve tři díval na rugby, tak jestli mi pro dnešek bude hodina stačit... Nastavila jsem svůj Canon na monochrom a manuální ostření a začala jsem cvakat obrázky. Mezitím jsme povídali a zákaznice si chodily pro spravené podpatky. A když se blížila třetí hodina, tak se to stalo. Uslyšeli jsme tupý, silný náraz auta. Když jsme se podívali z okna, z kapoty stříbrného passata se skutálel člověk. Asi deset metrů od něj ležela jeho pravá bota a auto, které do něj narazilo, zastavilo kousek opodál. Vystoupil z něj mladý člověk, zmateně se kolem rozhlédl, přiběhl k tomu pánovi, zohnul se k němu, pak se vrátil zpátky do auta a odjel. Jenomže já jsem jeho auto s poznávací značkou vyfotila.Krátce na to přijeli policajti, ambulance, vytvořil se hlouček čumilů a nastalo vyšetřování na místě. Já jsem se nějak nedokázala pohnout. Nebyla jsem v šoku, v tu chvíli jsem spíš měla pocit, že jsem viděla ukázku z nějakého filmu, který se mě vůbec netýká. Stála jsem ve vchodu Jimmyho dílny a pár lidem, kteří se začali vyptávat, co se stalo, jsem řekla, že jsem vyfotila značku toho auta. Pak za mnou přišel jeden z příslušníků, napsal si mé iniciály a oznámil mi, že jim musím dát svůj foťák, protože je to klíčový důkaz.
No, svěřit irské Gardě aparát za dva a půl tisíce euro, který notabene nemám pojištěný a ještě vlastně ani splacený, to bych musela být úplně padlá na hlavu. Trvala jsem na tom, že raději počkám až to tam ohledají a pojedu s nimi na policejní stanici, aby si přede mnou ty fotky natahali do počítače.
Bylo to víc než čtyřicet minut... než to tam přeměřili a prozkoumali. Mezitím stihli spoutat a odvézt na záchytku jednoho metrákového ožralu, který se tam do nich začal navážet a odbavit dopravní nehodu, při níž do řidičky, která stála na červenou, narazil zezadu chlap, který se díval, cože se na tom místě vlastně stalo. To je ta veselejší část. Smutná je, že ten poražený zraněný pán hned po příjezdu do nemocnice zemřel.
Na policejní stanici jsem si připadala jako v zakouřeném, smradlavém a ošuntělém skladě PBH s odporným sešlým kancelářským nábytkem, kde za komunistů pracovala moje mamka. To už ale se mnou naštěstí byl Alda. Naštěstí proto, že teprve tam mi to nějak začalo docvakávat. Sepsali se mnou ručně protokol, dali mi dva kelímky vody a Aldovi kafe a vzali mi z foťáku paměťovou kartu. V pondělí mi prý pořídí novou, tuhle si musí nechat jako důkazní materiál. Snad můžu doufat, že nepřijdu o ty fotky.
Teprve teď, před půlnocí 20. května, se přestávám klepat. Když jsem si šla ještě navečer zacvičit, zastavilo opodál u cesty auto a řidič na mě zavolal „comeragh“! Ano, výslovnost stejná, jako kdyby říkal „camera“. Podlomily se mi kolena a když to ještě dvakrát zopakoval, došlo mi, že se ptá, jestli je správně na Comeragh Road, která křižuje naši ulici.
No comments:
Post a Comment