O irské byrokracii a o účastnících nehody

Na mém dnešním vyjednávání s policií o návratu 2GB paměťové karty, se dá hezky shrnout sedm pravidel jednání se státními úředníky i soukromými firmami v Irsku. Především samotná An Garda Síochána neboli Ireland´s National Police Service mě kvůli navrácení karty nekontaktovala, musela jsem jim zavolat sama
(pravidlo číslo jedna - i když vám slíbí, že se vám ozvou, v devadesáti procentech případů to nedodrží, věta I´ll get back to you znamená "kontaktujte mě až zítra, teď nic nevím").
Policistka Grainne, která se mnou v sobotu sepisovala protokol, si dnes ráno zaznamenala typ karty, kterou do foťáku potřebuju a ubezpečila mě, že až zjistí, kdy si budu moct pro novou kartu přijít, zavolá mi.
(pravidlo číslo dvě – jelikož jsou tyto sliby většinou dosti plané, snažte se, aby si vás osoba, se kterou jednáte alespoň zapamatovala: pokuste se o mírný psychologický nátlak, například ji donutit k tomu, ať řekne v kolik hodin zavolá, nebo si vymyslete, proč nutně potřebujete, aby se ozvala ještě dnes).
Grainne ovšem překvapila. Asi dvě hodiny poté, co jsme spolu mluvily, mi skutečně zvonil mobil. Zpráva, kterou jsem se od ní dozvěděla, mi ovšem vyrazila dech.
(pravidlo číslo tři – při jednání s úřady se neradujte předčasně)
Podle nařízení policejního superintendanta si uvedenou paměťovou kartu, která tady stojí kolem 200 Euro, musím koupit sama, s účtenkou pak musím na Gardu, a tam musím zformulovat superintendantovi dopis, ve kterém ho požádám o vrácení peněz. Za několik týdnů mi pak přijde šek, který si mohu radostně odnést do banky.
(pravidlo číslo čtyři - pokud nejste stálý zaměstnanec, hotovost ani převedení peněz na účet se v Irsku nepěstuje. Všude se dávají šeky.
pravidlo číslo pět – pokud se nedostanete do banky, která šek vystavila, rozumějte nikoliv do AIB, ale například do budovy AIB na Dame street, převod peněz z šeku na účet trvá dalších 5 pracovních dní).
Juchachá. Kolegyně Bianca, která si dnes v kanceláři vyslechla moji sobotní historku asi věděla, proč říká you poor hero.
Doteď nevěřím tomu, že se mi přes ten úřednický aparát podařilo dostat superintendanta Edmonda Quarka k telefonu. Vysvětlila jsem mu, o co mi jde. Že chci inkasovat cash, že kartu potřebuju, ale kvůli tomu, že platím účty, nemůžu si dovolit jen tak mýrnix týrnix vyhodit dvě stovky a čekat na ně tři týdny a že nebudu sepisovat žádné dopisy úřednictvu zvláště pak poté, co jsem jim pomohla. Edmund zpočátku nechápal, o co mi jde.
(pravidlo číslo šest – platí-li kdekoliv na světě, že čas jsou peníze, v Irsku mají za to, že peníze a čas jsou dvě nesouvztažné veličiny. I kdybyste se roztrhali, včas vám nezaplatí nikdo)
Na hovor s Edmundem jsem se ale dobře připravila. V sešitku jsem měla zaznamenané asertivní poznámky a do svého proslovu v telefonu jsem dala opravdu všechno. Kromě mírně dramatického projevu jsem nasadila páky jako oslovování křestním jménem a podobně.
Zítra si jdu pro šek a dopis psát nemusím
(pravidlo číslo sedm – tohle se stává jen ve výjimečných případech)

Sobotní nehodu měl dnešní Evening Herald jako otvírák. Pán, který zemřel, byl 79letý spořádaný vdovec Thomas Kealy. Před důchodem se živil rozvozem uhlí. Stříbrný volkswagen ho srazil v okamžiku, kdy si šel vyzvednout výhru 19 Euro vsazenou na dostihy. Ten kluk, který ho srazil, má 22 let. Je to prý cizinec z některé „neunijní“ země východní Evropy a v Irsku pracoval načerno. Neměl v pořádku papíry, bál se, a proto z místa nehody ujel. Jak by bylo jednoduché, kdyby byl svět v těchto případech černobílý. Přejel, zločinec, zatknout, odsoudit, odepsat. Kdybych nevyfotila tu espézetku, možná by neměl zpackanou část života. Dcera pana Thomase Catherine, by ale nevěděla, kdo jejího tátu přejel. Neměla by koho nenávidět a komu odpustit.