Jak jsem navštívila obvoďáka

Sobotní focení s Katkou z Valašska se bohužel nekonalo, protože pršelo. Přesněji řeceno pršelo ráno. Obloha byla ocelově šedá a foukal silný vítr. Alda, když šel do obchodu, musel si vzít zimní bundu, pršiplášť a deštník k tomu. Takže jsme focení zrušili. Kolem půl dvanácté se ovšem mraky rozestoupily a začalo svítit slunko. A svítilo až do večera. Tomuhle se říká nevyzpytatelné irské počasí. Když tady byli v březnu naši, probíhalo to přesně obráceně. Ráno jsme při snídani mžourali z okna do sluníčka a když jsme při odchodu zamykali vchodové dveře, začínalo pršet. V Irsku se zkrátka spoustě věcem nedá moc věřit.
Když pominu počasí, další instancí, na kterou se tady podle mě nedá spoléhat, je zdravotnictví. O praktikách ve zdejších nemocnicích koluje spousta podivných a ja věřím, že nepravdivých, nesmyslných a hlavně nepodložených historek. O tom, že bych neměla být tak důvěřivá, mě ovšem přesvědčila včerejší návštěva GP [general practitioner] neboli místního obvoďáka. Byla jsem si ráno pro výsledky krevních testů kvůli štítné žláze. "Svého" doktora, který mě na základě těchto testů musí doporučit ke specialostovi, jsem viděla poprvé.
V jeho ordinaci jsem si připadala jako v zatuchlé kanceláři z doby bojů Irska za nezávislost. On sám působí jako doktor Dlaha ze Simpsonů, jen s tím rozdílem, že ten kreslený Dlaha má asi vyšší vzdělaní a větší praxi. Když jsem mu začala spelovat své jméno, naskákaly mu na obličeji rudé fleky a požádal mě, abych “to” napsala na papírek. Poté, co si “to” překreslil na čtvrtku tvrdého papíru formátu A6, který měl být novou kartou pacienta, si oddychl, ale vzápětí se opět zpotil neboť musel začít hledat ty výsledky, které mu poslali z laboratoře z nemocnice. Patrně proto, aby tento moment co nejvíc oddálil, rozhodl se, že mi ještě aspoň změří tlak.
Zpoza skříňky vyštrachal zaprášený fonendoskop a zapnul ho do elektriky. Zadosti svému řemeslu činil tak mistrně, že mu to fonendoskopické naslouchadlo neustále padalo z ruky. Výsledek měření vyjádřil přesně a exaktně slovy “it’s more or less OK” neboli “víceméně v pohodě”. Po tomto úkonu ovšem prišlo na lámaní chleba. Dlaha vydoloval z plechového zasunovacího šuplíku něco, čemu pravděpodobně říká kartotéka, ale co se velmi nápadně podobalo haldě papírů, kterou jsem vyhazovala, když jsem se stěhovala z Prahy. Pochopitelně, když jméno Bajgartová nedokázal opsat, asi by bylo opovážlivé ocekávat, že ho najde v té hromadě bordelu. Nesmyslně ty listy prohrabával, ale nemohl to dělat věčně, a tak nakonec musel přiznat, že výsledky ztratil. A když mi řekl, že na testy budu muset jít znovu, tak už mi z toho všeho tak trochu ruply nervy a začla jsem tam bulet. Hlavně ze vzteku sama na sebe kvůli tomu, že jsem tam vůbec vlezla. Dlaha očividně znervózněl , ale v té mírné panice ho aspoň napadlo, že by mohl zavolat do laboratoře, kde prej mají počítač a kde by ty výsledky mohli najít. Našli. Dlaha si napsal čísla, ktera mu nadiktovali, zkonstatoval svoji oblíbenou diagnózu more or less OK a slíbil, že mi během tří dnů napíše doporučení k odbornému doktorovi. Neumí na počítači, tak si to musí nejdřív napsat doma na šmírák, a pak přepsat na čisto.
Návštěva obvoďáka v Irsku běžně stojí 30 az 75 euro. Jelikož si ale u Dlahy nedokáží vést kartotéku a za třicet let fungování této obvodní praxe jestě zřejmě nepřišli na to, jakým způsobem si ohlídat, kteří pacienti mají a kteří nemají platit, zapomněli mi naúčtovat. Takže jsem vlastně dopadla o moc líp než jeden kamarád Evy a Martina, který musel vysolit za ještě povedenější konzultaci 40 euro. Udělala se mu plíseň mezi prsty na nohou a zdejší GP mu po zběžné prohlídce doporučil: “take it easy”.