Sádrové zrůdičky

Čtvrť, ve které bydlíme, se jmenuje Drimnagh. Toto slovo by se z irštiny dalo přeložit jako místa na hřebenech nebo kulaté, špičaté pahorky. Obyvatelé prvních domků, které tady začaly vyrůstat někdy kolem roku 1930, pojmenovávali ulice po irských horách. Errigal, Slievenamon, Brandon, Galtymore, Keeper. Prý příznačně. Nechápu proč, jelikož dnes na Drimnaghu není hřebenovitého ani pahorkatého takřka nic. Je to jedna z nejplacatějších placek, na které jsem kdy bydlela. Ostatně ani žádné domky z roku 1930 už tu nejsou. Ty, ve kterých tu dnes lidé bydlí, se postavily možná v 60., 70. letech. Neizolované betonové ohrádky uvnitř rozčleněné co největším množstvím sádrokartonových přepážek, rozuměj: čím víc místností tím větší dům. V každém pokojíčku krb, za domkem pidizahrádka. Takové lepší sídliště. Stavební náklady jedné této ohrádky by prý nepřesáhly 40 tisíc euro, běžná cena je dnes ale na trhu s nemovitostmi desetinásobná.
Jako každá čtvrť v Dublinu, má i Drimnagh své slavné rodáky. Hezké irské rčení praví: There´s a Paddy in every jail, volně parafrázováno – všude na světě narazíš na Irčáka. Ostrované opouštěli své domovy v době hladomoru v 19. století, hromadně byli transportováni v době bojů za nezávislost začátkem 20. století a o desítky let později zase sami ze země odjížděli za prací a za lepším živobytím. Irské předky měli američtí prezidenti Kennedy, Nixon i Reagan, automobilový magnát Henry Ford, herci jako Mia Farrow, Shirley Maclaine, Anthony Quinn, Jack Lemmon, Bill Murray i Robert Redford a spousta dalších. Z opačné strany vzato, v každé části Dublinu žil někdy někdo, komu se podařilo prolomit kruh. Narušil genetickou jednotvárnost, nevzal si sousedovic Rosemary, nestal se obkladačem narozdíl od svých šesti bratrů a takzvaně se trhnul. Tím „naším“ slavným rodákem je charismatický herec Gabriel Byrne. D'Artagnan z Muže se železnou maskou nebo Charlie z Jarmushova filmu Dead Man. Je docela těžké si představit, že se vyklubal tady z těch zrzavých výrostků, kteří spálí na co přijdou, po tramvaji a autobusech házejí šutry a ze všeho nejvíc je baví krást nákupní vozíky a házet je do řeky nebo do umělého kanálu, který touto jihozápadní částí města protéká.
U nás v Drimnaghu je taky hospoda, která se jmenuje Halfway House. Dům na půli cesty, kde se čepuje vynikající Guinness a kam prý ještě před patnácti lety nesměly chodit ženské. Dnes už tam smí, ale když si jdeme s Alešem ve všední den na jedno, je tam většinou ženská jen jedna.
Všechny okrajové části Dublinu, které obývá takzvaná „settled working class“, mají podobné rysy a přistěhovalci jako já by mezi stejnými domky a obchody jen těžko hledali nějaké odlišnosti. Musím ovšem skromně podotknout, že já jsem si v Drimnaghu zase všimla něčeho, co Irové patrně vůbec nevnímají.
Nevím teď přesně, jak to popsat, ale už přes půl roku se v údivu pozastavujeme nad tím, kde se ta podivná věc vzala. Takže postupně. Ta zvláštnost v Drimnaghu se jmenuje „sádrová nymfa za oknem“ a vypadá takto:

Teď možná čekáte, že se začnu intelektuálně rozmachovat, ale upřímně řečeno na to, abych se pozastavovala nad tím, co je a co není kýč, nemám vzdělání. Doma mi vtloukali do hlavy „nikoho nesuď“, „proti gustu žádný dišputát“ a tak dále, takže to, že se Irům líbí často dost odporné věci, mě opravdu netrápí. Zvykli jsme si tady na porcelánové pejsky a jeleny nebo sádrové lišky a kočky za okny, na strašidelnou vánoční výzdobu v podobě svítících kabelů namotaných do všech možných tvarů od hvězd až po santaklausovské spřežení, na vánoční nafukovací obludy před vchodovými dveřmi v životní velikosti, například Homera Simpsona v kostýmu Santy Clause a tak dále.
Sádrová squaw nás ale hodně znervózňuje, jako ostatně všechno, čemu nerozumíme a co si nedokážeme vysvětlit. Je totiž naklonovaná. Má patrně zvláštní význam, zdá se totiž, že ji tady chce mít každý. A když už do nějaké domácnosti pronikne, nikdy nezůstane jen u jednoho kousku:



Teď ale vážně. Kdyby mi někdy přeskočilo a šla jsem si koupit sádrového trpaslíka, pochybuju, že bych přišla do krámu a řekla „dejte mi tři kousky tady toho s tím zeleným pohrabáčem“. Přece bych si snad vybrala tři rozdílné brachy, ne? A i když jsme si v Irsku zvykli ničemu se nedivit, tak je opravdu dost těžké si představit, že by v sobotu ráno řekněme Declan zazvonil u sádraře a řekl mu: "hej Paddy, vezmu si dvě tady ty baby a do baťohu mi ještě zabal další tři pro švagrovou..."
A tak si doma lámeme hlavu nad tím, proč má většina obyvatel Drimnaghu v okně právě tu jednu oblečenou-neoblečenou pannu v nepřirozené pozici hadí ženy. Od prvoplánové a zjednodušující hypotézy o závisti mezi sousedy a potřeby mít to, co má i ten druhý, jsme poměrně rychle ustoupili. Neuspěl ani dohad o tom, že si tu nádheru dávají známí a sousedi k výročím proto, že jeden z nich kdysi neuváženě řekl, že se mu ta nymfa líbí, čímž způsobil nezastavitelný řetězec klonování této figurky.
Nejpravděpodobnější variantu vyslovil můj muž. Tvrdí, že se všichni majitelé sádrové krásky sešli jednou na prodejní akci zahradního vybavení a ti, co si koupili stříkací hadici, dostali tři kusy sošky jako bonus. Mimo jiné taky proto, aby nebyli moc naštvaní, až doma zjistí, že udělali pěknou pitomost. Že jim totiž rozměry zdejších dvorků nedovolí hadici ani nikam uložit, natož zprovoznit.
Kdo ví... my tedy nevíme. Přesto od jisté doby rozvíjíme jakýsi model sádrové typologie. Jednoduše řečeno, podle toho, jak na nás lidi působí, odhadujeme, kolik panen by mohli doma mít. Každá další navíc je pochopitelně bod dolů. Naše typologie ale není příliš dokonalá. I když totiž narazíme na někoho, koho odhadneme na „tři do ulice a další čtyři do dvora“, nemusí to znamenat, že je zcela diskvalifikován. Počet sádrových zrůdiček, porcelánových zvířátek a plastikových hraček za oknem naštěstí nikde na světě není přímo úměrný dobrosrdečnosti a laskavosti.