Kevin Myers a Terry Bradley

Z poslední doby mám dvě oblíbené fotografie. Portrét novináře Kevina Myerse v jeho pracovně a portrét malíře Terryho Bradleyho v jeho ateliéru. Terry žije nedaleko Belfastu v krásném domě se svojí ženou Ashley a se třemi dětmi Zacem, Hallem a Ellou. Pilně pracuje a daří se mu hodně prodávat. Své oleje tiskne jako se třeba tisknou grafiky a prodává je v sériích. V Irsku se dostává do širšího povědomí. Díky tomu, že stále více lidí chce mít doma tisk Terryho Bradleyho, dostala jeho rodina druhou hypotéku na dům přímo v Belfastu... aby to děti neměly daleko do školy.
Terry je moc milý a vstřícný člověk. Nově příchozí vítá doslova s otevřenou náručí, polibkem na tvář a pozdravem "Hi, pet!" (ahoj mazlíku :-) Z domu na samotě, kde má ateliér, chce do budoucna udělat tvůrčí usedlost. Otevřený plenér pro umělce, zejména malíře, ve kterém se budou pořádat setkání, semináře, kurzy a workshopy. V domě Terryho a Ashley by si člověk mohl lehce připadat jako v pohádce a propadnout dojmu, že na světě jsou šťastlivci, kteří mají zkrátka všechno. Bohužel Terry má ještě něco navíc. Trpí maniodepresivní psychózou. S depresí se vyrovnává tak, že beze slova odejde od rodiny na týden, na dva... a nikomu o sobě nedává vědět.
Tady je Terry při práci:

Před Kevinem Myersem mě všichni kolegové z VIP varovali: je nepříjemný, dokáže být pěkně ostrý, nechce se pro náš časopis fotit, ale máš šanci, protože je hrozně moc na ženské. Půl dne jsem neposlouchala nic jiného, než jak si mám dávat pozor a snažit se být jánevímjaká. Jednu podstatnou věc ale neřekli. Kevin a jeho žena Rachel mají osm pejsků z útulku a tři koně. A kdo má rád zvířata, má rád i lidi a ještě radši lidi, kteří mají rádi zvířata. Upřímně, při příjezdu na Kevinovu samotu ve wicklowských horách mě víc než samotný pan novinář, co je na ženské, zaujal jeho jedenáctiletý Jack Russel teriér s legračním jménem Nosy (od slova nose neboli nos - prý proto, že má protáhlý šňupák). No a jelikož Nosymu jsem se asi taky líbila, tak se s mojí přítomností smířil i Kevin. Po pravdě řečeno, příjemnější focení jsem dlouho předtím nezažila. Kevin se zajímá o všechno, je chytrý a samozřejmě nesnáší pozérství, na kterém je bohužel časopis VIP založen. V těchto dnech vyšla jeho kniha Watching the Door: A Memoir 1971-1978 o jeho sedmiletém působení v Belfastu v době, kdy tam vrcholil konflikt mezi katolíky a protestanty. Kevin píše pět dní v týdnu exkluzivní sloupky pro Irish Times a lakonicky řečeno, je to svérázný komentátor a publicista, kterého všichni s oblibou nenávidí (they love to hate him), odkazují na něj, diskutují o něm a píší komentáře k jeho komentářům.
Hlavní fotografie, kterou jsem chtěla přivézt, měl být detailní portrét v jeho pracovně. Rachel, která je jinak strašně hezká a příjemná osůbka, mi ale hned zezačátku focení v Kevinově pracovně zatrhla. Prý tam má strašný binec. Během focení se mi ale Kevina podařilo přimět k tomu, aby dveře od té své tajnemné komnaty aspoň otevřel. Podařilo se mu poodtlačit je asi tak na půl metru. Rachel nelhala. Něco takového jsem v životě neviděla. Kevina se mi podařilo odzbrojit výrazem úžasu a nadšení číslo pět a prosebným výrazem číslo čtyři. No, trochu kecám, asi jsem nic předstírat nemusela. Z obrázku před sebou jsem byla tak nadšená, že Kevin neměl to srdce zavřít a sám řekl: ok, ale jenom jednu fotku. Bez světel, jen s přídavným bleskem, dvě minuty a ještě že jsem měla na foťáku širokáč. Tady je ten obrázek:

Tak, dnes budeme s Aldou večeřet u mé sestry v Londýně, kde také strávíme víkend. Musím se aspoň na chvilku ukázat v redakci, takže ukládám, posílám a chvátám pryč.

Rok poté II

Trochu se s tím psaním v poslední době loudám. Mému blogování brání většinou docela pádné pracovní důvody. Minulý týden jsem fotila malíře Terryho Bradleyho v Belfastu a modelku Dášu v jedné dublinské posilovně se zlatýma kachličkama a včera novináře Kevina Myerse http://en.wikipedia.org/wiki/Kevin_Myers. Když k tomu připočtu nemálo produktů, focení na dvou víkendových párty a to, že všechny obrázky, které svému vydavateli nabízím, musí projít nějakou minimální editací (převodem z formátu RAW a následně převodem z RGB do CMYK), vyjde mi z těchto pár akcí osm nabitých pracovních dní, během nichž jsem se nezastavila. Před rokem bylo ale všechno úplně jinak. Času jsem měla víc než jsem si zasloužila.
V portrétním fotografickém studiu Cover Girls, kde jsem začínala, se brzy ukázalo, že o jejich služby není zase až takový zájem, jak se zpočátku zdálo. Po týdnech dřiny, kdy jsem fotila třeba i osm zákaznic denně, přicházely hladové týdny, kdy pro mě nebyla práce. Tato sinusoida po určité době umoří i dost odolné jedince, nehledě na to, že už od počátku se k ní přidružil problém nesnášenlivosti. Moje kolegyně, slečna N, se kterou bylo těžké jakkoliv vyjít, ba i vyběhnout, byla španělské národnosti. Do funkce manažerky byla jmenována hned po našem společném nástupu a nikdy předtím žádnou podobnou funkci nevykonávala (což nás vlastně mělo sblížit, protože já jsem taky nikdy předtím nefotila :-) ). Jenže slečna N trpěla úzkostmi, pramenícími z toho, že ji jako šéfovou nebudeme respektovat a dennodenně se nám zoufale snažila dát najevo, že má FUNKCI. Během focení, kdy se mi konečně podařilo navázat se stydlivou paní vztah, bez zaklepání vtrhla do malinkého studia a zeptala se mě, jestli jsem nezapomněla, že mám dělat i celou postavu, nejen portréty. Když jsem byla ve studiu se zákaznicí o deset minut déle, nahlas mi na chodbě před ostatními dámami spílala, zda si uvědomuju, kolik lidí mám ještě dnes fotit. Na můj vkus velmi často propadala záchvatům hysterie. Když mě jednou znovu zavolala na kobereček a bezprostředně poté, co mě napadla za to, že ji jako manažerku nerespektuju, si prudce lehla na zem, zavřela oči a začala zhluboka dýchat, což mělo zabránit hyperventilaci, rozhodla jsem se, že odejdu. Fyzicky jsem zůstala ještě pár týdnů, abych mohla splatit svoji první digitální zrcadlovku Nikon D70, ale duševně jsem už byla úplně někde jinde.
Přišla ke mně nabídka od slečny NG, která v Cover Girls dělala párkrát zákaznicím make-up, abych s ní rozjela velkolepý projekt školy pro vizážisty. Zalíbilo se mi na ní to, že mi hned zezačátku řekla, že mě oslovila nejen proto, že jsem nadaná, ale taky proto, že nemám co ztratit, nemám žádné závazky ani kontakty a budu pro ni i levná. Měla jsem jí pomoct udělat webové stránky, začít dělat portfolia modelkám a až se škola rozběhne, pomáhat studentům při tvorbě vlastních portfolií. Třešničkou na dortu mělo být vedení vlastního fotografického studia, zaštítěného školou. Pustila jsem se do toho po hlavě, s energií a velkou touhou, díky níž jsem si během půl roku dokázala nacpat do hlavy neuvěřitelné množství informací o fotografování. Vytvořila jsem obrázky na stránku školy www.themakeuproom.ie Absolvovala jsem kurz Fashion Photography na College Of Fashion v Londýně a opravdu se zdálo, že se celý ten sen stane skutečností. Až přišlo to zlomové léto.
Rozešla jsem se se svým mužem, léta jsme každý šli plně jinou cestou a dál už to tak nešlo. Slečna NG mi nabídla útočiště. Byl srpen a dozvěděla jsem se, že škola se bude otevírat nejdřív o Vánocích. Musela jsem si začít hledat práci. Ocitla jsem se zase na začátku, jen s tím rozdílem, že jsem nehledala uklízení, ale práci v minilabu a pokud možno jen na částečný úvazek, abych mohla NG pomáhat a dělat portfolia modelkám... A zase nic, stejně jako na začátku, i když jsem si do životopisu poctivě psala lež o tom, že jsem v minilabu už pracovala a s tou mašinou to umím (kdosi mi říkal, že prý to stejně nic není). A jednou, když jsem si na internetu hledala letenku domů, byla to po pravdě řečeno poslední věc, na kterou jsem ještě měla peníze, objevila jsem na stránce www.creativeireland.com inzerát tohoto znění: Časopis VIP hledá fotografa na plný úvazek. Pošlete životopis na tento e-mail. Bohužel už bylo po termínu, takže jsem tam musela zavolat. Telefon zvedl nějaký pán... vydavatel a šéfredaktor, ale to jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděla. Řekla jsem mu, že vím, že je po termínu, ale i tak že bych v redakci ráda ukázala svoje portfolio a nabídla své služby fotografa na volné noze. Na interview mě pozval hned na druhý den a patrně proto, že jsem měla vlasy odbarvené na blond, zařadil mě do výběrového řízení. Michael je svobodný čtyřicátník, workoholik a šovinista, který o sobě sám před sebou něco tají, chodí s tmavovláskama, ale zaměstnává výhradně blondýny. První úkol výběrového řízení zněl: série obrázků na téma „Staré dobré časy v moderním, expandujícím Dublinu“.
Ačkoliv se toto interview a vůbec celé výběrové řízení dnes jeví v mém dublinském příběhu jako klíčové, a to nejen kvůli mé fotografické práci, ve své době se vlastně odehrávalo na vedlejší koleji. Řešila jsem především svůj rozpadlý vztah. Řešili jsme ho oba, stejně jako naši transformaci, ke které rozchod přispěl. Jedno ráno jsem se probudila a potkala se s NG v kuchyni. Jako když se svalí balvan, věděla jsem, že už je to dost. Že už odtamtud musím vypadnout, protože měsíční pobyt cizí ženy v cizí domácnosti opravdu nikomu nesvědčí. Vzala jsem si pár svých tašek, které jsem mohla převézt v autobusu a jela jsem zpátky k Alešovi. Ani nedokážu popsat, jak strašně mi to bylo líto. Asi proto to ten správný happy end ještě nebyl. Přišel tiše, skoro nepozorovaně až po několika týdnech.
V těchto dnech plných emocí jsem chodila po Dublinu a fotila „staré dobré časy“. Den poté, co jsem Michaelovi poslala sérii svých obrázků, mi přišla odpověď. Ještě jsem nedostal fotky od všech kandidátů, takže se rozhodnout nemůžu. Ale potřebuju fotografa na dnešní sobotu. Společenské fotky z plesu Media Ball.Po Media Ball potřeboval ještě fotografa, který by nafotil portréty tří nových televizních moderátorek.
Koncem září si se mnou slečna NG dala schůzku, aby se dohodla na tom, jak tedy bude naše spolupráce probíhat dál a jak mě bude jako svoji dvorní fotografku platit. Nabídla mi šedesát procent z každého mého kšeftu. Jinými slovy řečeno, jelikož bych pracovala pod jejím studiem, musela bych jí odvést čtyřicet procent i z takové akce jako byl Media Ball. No, moc byznisu nerozumím, ale najednou jsem měla pocit, že ze mě tak trochu dělá pitomce.
Schůzku jsme měly v pondělí večer v kanceláři jejího přítele a můj muž, který byl v té době mým problémem, a paradoxně taky mojí jedinou oporou, se jí nesměl zúčastnit. Na úterý jsem měla v diáři poznámku: 10:30 schůzka s Michaelem. Slečně NG jsem řekla, že její nabídku musím zvážit. Ráno mi Michael tři týdny po našem prvním setkání řekl, že mi nabízí práci. Nastoupila jsem 10. října.
Říjen je vždycky zlomový měsíc. Před dvěma lety jsem ne zrovna pohodově začínala v Dublinu. Před rokem jsem bolestně hledala smysl svého dlouhodobého vztahu a vrhala se do nové práce. Ani letos se v říjnu necítím ve své kůži. Docela těžce se srovnávám s tím, že moje sestra Katuška radikálně zvrátila běh rodinné historie. Je to příběh, o kterém mi zatím nepřísluší na těchto stránkách psát. Příští týden za ní jedeme do Londýna a jak se říká, když člověku dojdou slova i myšlenky, UVIDÍME.

Rok poté I

V těchto dnech je to přesně rok, co jsem začala pracovat pro Michaela O´Dohertyho, vydavatele, který v současné době v Dublinu produkuje tři časopisy: KISS, VIP a TV Now. Ze sluchátek právě poslouchám roztouženého a možná až trochu moc sladkého Jamese Blunta a napadá mě, že je to vlastně taky asi rok, kdy si děvčata všude na světě začala zpívat jeho píseň You´re beautiful, která poprvé v nějakém rádiu zazněla asi v červnu. Z časopisu VIP nedávno odešel hlavní fotograf, pan H., a já jsem se ze dne na den stala člověkem, jehož fotky budou vycházet na desítkách stran měsíčníku, který si v čtyřmilionovém Irsku kupuje skoro 50 tisíc lidí. Stejně jako vloni chodím i teď do práce přes krásný podzimní park St. Stephen´s Green a každé ráno v duchu děkuju všem svatým za to, že můžu dělat to, co dělám. Není tady nijak slunečno, spíš mokro a zataženo, ale já jsem podzimní člověk, který se rád babrá ve vzpomínkách a mám tuto rozpršenou nostalgii docela ráda.
Když jsem do Dublinu přijela před dvěma lety za Alešem, bylo všechno trochu jinak. Zaprášený říjen jsem prožívala na předměstí Tallaght. Bydleli jsme v relativně novém, ale už trochu vybydleném bytě jedna plus kk za 700 eur měsíčně a pokaždé, když jsme vyšli z hlavního vchodu toho vykřičeného baráku plného cizinců, náš první pohled patřil jeřábům na staveništi přes cestu, kde se budovalo nové obchodní centrum. Tuhle fotografii poblíž našeho domu v Tallaght zaznamenala moje sestra Katuška.

Vyráběla jsem pro Radiožurnál Velké malé zprávy, snažila jsem se hledat v Dublinu témata, která by mohla české posluchače zajímat a věřila jsem, že novinařina mě nějakým způsobem bude živit i v Irsku. Dnes jen kroutím hlavou nad tím, jak jsem si mohla dovolit drze posílat životopisy i do takových institucí, jako jsou Irish Times nebo veřejnoprávní RTÉ. Budiž mi ospravedlněním to, že jsem si nepředstavovala, že bych mohla zaujmout pozici reportérky nebo moderátorky večerního zpravodajství. Představovala jsem si, že bych tam mohla někomu vařit kafe nebo že bych mohla utírat kopírku a klávesnice u počítačů. Přišly mi celkem dvě zamítavé odpovědi. Na zbylých přibližně patnáct žádostí mi neodpověděli vůbec. Čím více se toto období prodlužovalo, tím větší panika se mě zmocňovala. Od roku 1998, kdy jsem odešla ze školy, jsem byla nejdýl bez práce asi měsíc. V Tallaght se ale měsíc přehoupl na dva, a pak už se začal psát prosinec... a nic. Práci jsem hledala, ale nikdo mě nechtěl. Jediný pohovor, na který jsem se skoro dostala, byl ten, když jsem se ucházela o práci ranní uklízečky na Trinity College. Před ním jsem ovšem musela vyplnit dotazník. Po pravdě jsem do něj vypsala svoji novinářskou praxi od působení v uherskohradišťských týdenících přes roční pobyt v pekingském Čínském rozhlase pro zahraničí až po své vystupování na vlnách Českého rozhlasu. Paní, která mě mohla poslat dál na skutečné interview, si dotazník pečlivě pročetla a pak se zeptala, jestli mám nějaké doporučení. „U sebe bohužel ne, ale z Prahy mi ho mohou poslat do týdne,“ odvětila jsem, načež ta dáma mile pokývala hlavou, založila můj papír a řekla, že až budu mít to doporučení, mám jí zavolat. Blesklo mi hlavou, že si jistě pomyslela, že na uklízečku je mě škoda a že mi chce nabídnout minimálně místo asistenta na katedře žurnalistiky. Abych se ujistila, že je má domněnka správná, řekla jsem, že jsem původně přišla kvůli té uklízečce. Paní ke mně udiveně zvedla oči a řekla: „Já vím. Ale bez doporučení to nejde. Musíme přece vědět, kdo nám tady uklízí.“
V ten okamžik ze mně spadl optimismus, který jsem si po celé dva měsíce opečovávala a kterého jsem se nechtěla vzdát ani když bude nejhůř. I když nejhůř ani zdaleka nebylo, Aleš mě odpoledne našel doma ubrečenou v křesle s rozpitou flaškou vína.
„Neboj,“ snažil se mě rozveselit. Když budeš chtít, ty reference ti napíšu: Obzvláště výborně jí jde zametání a utírání prachu. Kyblíky nevylívá. S mopem má sice trochu ještě problémy, ale jelikož je velmi učenlivá, jistě brzy zvládne i ten.“
Mně ale moc do smíchu nebylo. Měla jsem v kapse dva vysokoškolské diplomy, mluvila jsem plynule anglicky, v jednom oboru jsem měla šestiletou praxi, myslela jsem si, že vypadám důvěryhodně, ale... nikdo mě nechtěl zaměstnat. V té době jsem poprvé začala vážně pochybovat o tom, že novinařina je k něčemu užitečná. Začátkem prosince jsem šla na kafe s Janou, kamarádkou, se kterou teď bydlíme. Upřímně se divila tomu, že pořád ještě nepracuju. Když jsme to rozebíraly, padla řeč i na obsah mého životopisu. Přiznala jsem se, že mám jen jeden, ve kterém popisuju svoji novinářskou kariéru a Jana jen spráskla ruce: „To ale nejde! Musíš si vymýšlet a sama si psát doporučení,“ ťukala si na čelo. A pak jsem se upřímně divila já, protože mě to do té doby vůbec nenapadlo. Nedošlo mi, že když se ucházím o práci prodavačky v supermarketu a napíšu o sobě, že jsem strávila rok v Číně, pak pracovala ve veřejnoprávní stanici Českého rozhlasu a přitom absolvovala zahraniční cesty s českým prezidentem, působím v horším případě jako blázen, v tom lepším jako Mata Hari.
Ještě ten den jsem šla kolem úřadu FAS, což je celostátní irská zaměstnavatelská agentura. S pocitem polovičního vítězství jsem si prošla své oblíbené sekce CLEANING, FACTORY a HOTEL AND TOURISM, vypsala jsem si telefonní čísla a chystala se k odchodu. A přesně to byl okamžik onoho ALE, bez něhož by v žádném příběhu nenastal klíčový zvrat. Při odchodu mi do očí padl inzerát na nástěnce: Portrétní fotografické studio přijme tovaryšského učně. Vloženo dnes, zájemci volejte toto číslo. Představuju si, že tak, jak jsem se v tu chvíli cítila, se může cítit člověk, který po měsících na moři spatří pevninu. TO JSEM JÁÁÁÁ, burácela jsem v duchu. Volala jsem okamžitě. Všechno jsem zatajila. Vymyslela jsem si, že jsem začínající fotografka, která v Horních Kotěhůlkách v Česku fotila pro místí týdeník. Pohovor byl hned druhý den. Napsala jsem si smyšlený životopis a z fotek, které jsem měla v počítači (některé byly z Afriky, kde jsem byla na reportážní cestě, některé z dovolené v Českém ráji, některé jsem ani nefotila já, ale Katuščin přítel Pavlík), jsem bleskově vyrobila portfolio. Tak směle bych výběr obrázků, které jsem tehdy přinesla do studia na CD, už dnes nenazývala, ale v tu chvíli to bylo jedno.
Nastoupila jsem po Vánocích v roce 2005. Za 9,50 na hodinu jsem fotografovala slečny, dámy a rodinky, všechny tímto způsobem:

Neměla jsem ani tušení, že existuje nějaký vztah mezi clonou, rychlostí uzávěrky a citlivostí filmu. Ale cítila jsem, že TOHLE je přesně ono.

Fotografické rozpaky

Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Prahy jsem si několikrát vzpomněla na fotografku Helen, která je z Česka, bydlí tady v Dublinu a jednou mi vyprávěla, jak se pokoušela dostat k jedné pražské fotografce jako asistentka. Chtěla pracovat zadarmo, jen „být u toho“, vidět, jak se to dělá a získat zkušenosti. Velká paní fotografka ji však odmítla a zdůvodnila to tím, že by od ní Helen mohla odkoukat finty a triky a vypálit jí potom rybník.
Když mi tohle Helen asi před čtyřmi měsíci líčila, hořce jsem se smála a říkala jsem si, jak sebestředný a hloupý může být fotograf, který se bojí o svůj malý píseček a o „své“ zcela jistě již stokrát vymyšlené „finty a triky“. Sám sobě tak vlastně poskytuje medvědí službu, protože pokud vášnivý začátečník sám chce, na finty a triky si přijde, ale jelikož mu to bude trvat dýl a bude se učit z chyb, přijde přitom na spoustu dalších věcí, o kterých „velká paní fotografka“ možná nemusí mít ani tušení.
O to nesmyslnější mi to připadalo proto, že jsem že jsem rok předtím absolvovala kurz modelingové fotografie na London College Of Fashion. Deset lidí, až na jednoho Japonce všichni Evropané, stejné modelky, stejné studio, stejná světla. Opisovali jsme od sebe navzájem nastavení foťáku i pózy modelek, a přesto, když jsme se pak večer u piva dívali na náhledy svých obrázků, bylo až zarážející, jak se naše práce lišily. Dodnes si nedokážu vysvětlit, jak je to možné, o něčem mě to ale přesvědčilo: vytvořit fotografickou repliku, která se neliší od originálu, respektive fotografií vědomě napodobit práci někoho jiného, je těžší než přijít po dnech urputného přemýšlení s vlastním nápadem.
S rozpaky jsem proto odcházela minulé úterý z Institutu digitální fotografie v Praze, odkud jsem si odnášela certifikát o absolvování kurzu Pokročilé fotografické techniky v reklamě. Na tento kurz jsem se přihlásila proto, že mě zajímají všechny aspekty fotografie, proto, že mě kromě lidí a architektury opravdu baví fotografovat i produkty, a proto, že jsem se chtěla konečně dozvědět, jak vyfotit zrcadlo bez toho aniž bych v něm byla vidět. IDIF je moc dobře zorganizovaná instituce. Ve srovnání s londýnskou College Of Fashion, která je tak trochu opotřebovaná, má určitě modernější vybavení studií, lepší počítače a nesrovnatelně přátelštější interiéry. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že větší část toho, co se v tomto oboru fotografie děje, jsem se v Praze vlastně nedozvěděla. Stále mě pronásleduje podezření, že pro lektory v institutu představuju reálnou hrozbu vypalovače rybníků. Člověka, který se ptá a chce se něco nového dozvědět jen proto, aby pak mohl jako had vklouznout na jejich místo. A pak se sám třást, z které strany přisyčí další had. Při otázce, z čeho se dělá pěna na pivo, aby pod světly ve studiu vydržela aspoň půl hodiny, jsem se cítila jako voyeur. „To vám neřeknu, protože si musím nechat něco pro sebe,“ prohlásil lektor a když jsem opáčila, že jsem si kurz zaplatila, abych se to dozvěděla, řekl, že tohle jsem si nezaplatila. Chápu, že ve fotografickém byznisu je to přirozené. Dobrých fotografů je spousta a práce, hlavně v Česku, kde je na prvním místě cena za produkt a pak teprve kvalita, není mnoho. Chápu, ale divím se. Český lektor se musí obávat začátečníka, jako jsem já ... Začátečníka, kterého by ani nenapadlo srovnávat se s jeho zkušenostmi a množstvím kontaktů. To, že teď máme všichni digitální foťáky nás přece ani zdaleka nestaví na stejnou úroveň.
Divím se, a taky mě to trochu uráží. Možná, že skláním hlavu víc než je třeba, ale stále jsem vděčná za každé focení, které mi svěří můj zaměstnavatel nebo kdokoliv jiný. Stále si moc dobře vzpomínám na to, že jsem nikdy nevěřila, že mě focení může živit. Pořád se srovnávám s mínusy na svých účtech ke kterým jsem přišla proto, že jsem přes půl roku pracovala v ukrutně drahém Dublinu zadarmo, jen abych se nějak k fotografování dostala. A stále věřím tomu, že i když možná budu muset v Česku dělat úplně jinou práci, fotografování mi zůstane jako něco, na co jsem pyšná, čeho si vážím, co chci dělat a o čem přemýšlím. V konečném důsledku přece nejde o kšeft, ale o to udělat krásný obrázek. (Ironicky, když jde „jenom“ o tohle, toužebné kšefty na sebe nenechají dlouho čekat a člověk nemusí být moc velký snílek a idealista, aby si sám vyzkoušel, že tohle opravdu funguje...) No nic, jelikož přesně nevím, jak by měl tento můj vstup pokračovat, skočím. Nejsem filozof a když není s kým, polemizuje se těžko. Jen poslední poznámka: ti, kdo si myslí, že fotografovat například jídlo je otázka dvou základních pravidel a pak už je to jenom o rutině a kšeftu, nechť nahlédnou na stránku www.foodportfolio.com a ti, kteří například focení svateb považují za nutné zlo, které může zaplatit účty, nechť si projdou webovou stránku www.joebuissink.com. Dobrou noc.