Nemáš styl, jako kdybys nebyl

Tak nějak vágně si vzpomínám, že když jsem byla týnejdžr (puberťák, jak se po našem říkalo), rozsortýrovávali jsme spolužáky na gymplu na diskouše a pankáče a mezi nimi byli něco jako indies neboli nezávislí. Úplné vykopávky byli ti, co chodili na bigbít čili bigbíťáci. Ve škole se to poznalo většinou tak, že diskouši měli košulu do gatí, nezávislí nosili vytahané svetry a pankáči ani nemuseli mít žádnou image, stačilo, že byli drzí, kouřili před školou a museli opakovat ročník (úzké černé rifle, masivní opasek a kožák měl málokdo). Jo a ještě byli skini, ale ti na gympl nechodili. Je to už docela dávno a upřímně řečeno si vůbec nedokážu vzpomenout na to, co jsem nosila já, ale myslím si, že doba, finanční možnosti našich otců a dostupná konfekce nikomu příliš nedovolovaly rozvinout osobitý styl. Stačí si jenom vzpomenout na ten okamžik plný rozechvění, když člověk dostal od rodičů první péřovku barvy khaki. Asi jsme se víc kastovali podle toho, kam jsme chodili v pátek večer. Ti starší nezávislí „na Korunu“ a „do účka“, mladší nezávislí do rokáča „na Mír“ a „na Kraba“, diskouši zase „na Zimák“.
O kastování irské omladiny jsem do včerejška neměla ani potuchy, respektive mě to moc nezajímalo. Krátce poté, co jsme se do Dublinu nastěhovali, jsem totiž pozorování teenagerů v ulicích města uzavřela konstatováním, že na sebe patrně narvou všecko, co najdou v obchodech, bez ladu a skladu, čím hůř to vypadá, tím líp. Kolegyně Pamela, se kterou jsem včera dělala reportáž o tom, jak se zdejší teenageři oblékají, mě ovšem vyvedla z omylu.
Takže především: kdo nemá styl, je úplně mimo, na okraji společnosti, ubožák bez osobnosti a bez názoru. Kdo styl má, patří do některé z těchto skupin: rock, gothic, emo nebo D4, případně drumy yummy.
Styly rock a gothic asi není třeba rozebírat. Jejich vyznavači se sdružují kolem čtvrti Temple Bar a pořád mají rádi tmavé barvy, dlouhé kabáty, stříbrné doplňky a výrazný mejkap.
Emos (čti ímous) je zkratka slova emotional a označují se jí citově založení pankáči. V některých rysech je prý jejich styl podobný gotikům, ale zatímco gotici jsou tvrďáci, emos se rádi utápí v depresích a hýčkají si své problémy. Jejich styl, jak jsem již předeslala, částečně vychází z punku. Typycký je pro ně barevný účes „půl hlavy ježek, ofina do obliče“ (něco, jako nosí Michal Pixa z Visáčů), častým doplňkem outfitu bývá šátek a oblíbeným vzorem jsou pěticípé hvězdy. Nejpřekvapivější zjištění a pro mě zároveň největší úlet je to, že slečeny a mladíci, oblečení ve stylu D4 (čti dý fórs), kteří vypadají úplně nejhůř ze všech, se považují za smetánku. Označení má místopisný původ: kdo bydlí v některé ze čtvrtí Dublinu 4, na to musí mít. Dý fórs mají bohaté rodiče a proto nosí značkové sportovní oblečení. Jenomže to většinou vypadá přesně tak, jak vidíte na obrázku:
Ogajdané tepláky, případně otrhaná minisukňa, drahá kabelka a sněhule. Dalším znakem D4´s bývá to, že vypadají asi tak o 10 až 20 let starší než jsou. Dívka na fotce má 15 let. Konverzace dvou dý fórs, zaznamenaná v autobusu číslo 10 v pondělí 16. července vypadala asi takto:
Děvče 1: To, co si Roisin přála k narozeninám je totální hovadina.
Děvče 2: Je to kráva.
Děvče 1: Totální!
Děvče 2: Takže já, aby bylo jasno... si nechávám k narozkám prodloužit řasy. Jako ne, že bych je chtěla mít prodloužené každý den v životě nebo tak něco. A stejně – je to jako část dárku, není to, jako kdybych za ně utrácela svoje VLASTNÍ peníze... a stejně někteří lidi utrácí vlastní peníze za daleko horší věci.
Děvče 1: Oh, totálně!!!
Dý fórs sympatizují s dívčím stylem, kterému se říká drumy yummy (dramy jamy). Jeho nostitelky mají stejně jako D4´s obličej schovaný pod neproniknutelnou vrstvou tekutého podru. Taky mají vyfoukané a natupírované vlasy, nosí úzké džíny a baletky a chodí nakupovat do obřího obchodního centra Dundrum (odtud slovo drumy).
Tož tak v Dublinu. Všem a hlavě těm obyčejným, nudným lidem beze stylu posílám: