Jak ze sebe děláme blbce. Dobrovolně.

Rok s rokem se sešel a nám se zazdálo, že už dlouho nebyla žádná sranda a že bysme se zas mohli přestěhovat. Tož coby ne? Počtvrté tady v Irsku. Pravda je, že nám je to v tom našem malinkém bytě opravdu malé, že nám chybí zahrádka a že nemáme kam ubytovávat návštěvy (no, zatím sice žádné sice nejezdí, ale snad budou: naši, ségra s Alexem a Tomíkem, Martina s Michalem a minimálně ještě jednou naši). A taky je pravda, že díky tomu, že keltského tygra zavřeli do úplně jiné ZOO neboli že je ta ekonomická recese, šly nájmy dolů a za víc místa budeme platit míň nežli platíme za současný jedna plus jedna.
Domeček jsme našli krásný, bez schodů, s vysokými stropy, se třemi krby a třemi palmami na zahradě, se zahradním domkem a s terasou. Ovšem taky krásně po Irsku špinavý a ošuntěný. Na vymalování prý domácí nemá rozpočet a na to, aby tam aspoň uklidil nemá patrně chochmes, takže jsme se na to dali sami. Jinými slovy, spravujeme tady barák nějakému cizímu pánovi a ještě mu za to platíme třicet tisíc měsíčně, he he. A jak už to bývá, když se na něco takového člověk dá, tak přichází na další a další věci, které by se měly vyspravit, kupříkladu když jsem v neděli natřela jednu stěnu v ložnici, začaly se pod novou barvou vlnit staré tapety a pak se začaly v jednom místě odlupovat. Takřka jedním tahem jsem po pár hodinách sloupla skoro celou zeď a bylo celkem jasné, že jestli se chceme v tom pokoji někdy vyspat, budeme muset udělat daleko víc než nanést další nátěr. Čili už tři dny makáme jako šroubci, naštěstí to odsejpá proto, že s námi makají naši kamarádi Kačka, Jirka a Vladimír. A taky Zdeněk v neděli přiložil ruku k dílu. Ovšem uvážím-li to, že začínáme být naprogramovaní na návrat domů v příštím roce, kladu si otázku, zda nám už tady z toho počasí úplně nepřeskočilo.
Vyloučené to není. Ale možná, že je to i věkem. Už odmítáme žít v provizoriu. Když si to tak v rychlosti promítnu, v posledních deseti letech jsme bydleli na několika místech s vědomím, že je to jenom dočasné a že tudíž nemá smysl tam něco rozjíždět ve velkým, věšet si obrázky, malovat nebo pořizovat přehoz na gauč a že se zabydlíme AŽ JEDNOU budeme mít to „SVOJE“. Jeeenomžeee... jsme tak trochu zapomínali na to, že svět může skončit zítra a že tak jako tak jsme tady všichni na docela krátké návštěvě, takže bychom si ji asi měli zpříjemnit ještě než nám vystydne kafe v hrnku. Navíc, tam, kde je s námi Stelinka už to žádné provizorium není. To už je teď, tady a doopravdy. Teď si chceme užít každý její úsměv, každé nové gesto a nový obličej, zkrátka všechno, čím nás zahrnuje, protože to fakt strašlivě rychle letí. Zítra nám holka vyroste a bude chtít mít svůj vlastní život a my pořád čekáme až budeme mít to „SVOJE“, kam jí nad postýlku nakreslíme na strop hvězdičky. Tak to teda ne. Žádný z těch současných superdnů se už nemusí opakovat, takže za dočasnem, čekáním a plánováním děláme tlustou čáru a to hezké místo, kde si s ní chceme každý den hrát, děláme teď a tady.
... hm, člověk by nevěřil, co všechno se může naučit od tak malého miminka.

Haleluja, po půl roce...

Když je člověk šťastný, tak si toho v mnoha případech vůbec nevšímá. Až když se doba přehoupne a něco se změní (přijde třeba úplně jiné štěstí), tak vzpomíná... jak byl tehdy šťastný! Často o tom přemýšlím, protože to teď mám trochu jinak. Štěstí, které v posledních měsících prožívám, hltám tak nenasytně, že mi dny sviští rychlostí dvěstěpadesát kilometrů za hodinu.
Už tři a půl měsíce máme doma krásnou holčičku. Jmenuje se Stela, má modré oči, dlouhé řasy a velkou pusu a jak hezky řekl Jura z Velehradu, je to nová Hvězda v naší rodinné galaxii. A díky ní pochopitelně na psaní nemám čas. Pomyšlení by bylo, což o to, ale ještě nemám v malíčku tu unikátní ženskou dovednost zvanou multitasking. Jinak řečeno v jedné chvíli zatím zvládám jen věšet prádlo, Stelinku přebalovat, odpovídat na esemesku a bůhmiodpusť malovat se. Nebo třeba jen vařit večeři, uspávat holčičku a bůhmiodpusť dívat se na „American next top model“.
O tom, že už jsem ale několikrát chtěla tento blog probudit z klinické smrti ale svědčí poměrně velký počet načatých příspěvků, které jsem objevila při zálohování dokumentů během přeinstalovávání počítače. Jak jsem si je pročítala, přišlo mi, že když opíšu jen jejich názvy, vznikne stručný průřez posledními čtyřmi měsíci, který možná nepotřebuje dalších větších komentářů. Nevím, zda to svědčí o kvalitě a smysluplnosti mého spisování, každopádně to svědčí o tom, že podstatné informace se dají vyjádřit několika slovy. Všechno ostatní jsou komentáře:

Gimme the fucking epidural. Happy birthday dear Stela.
Miminka nepláčou jen v porodnici. Všechny miminka pláčou.
Jak nám osteopatka zachránila manželství
Sladký život bez koliky
Nejhezčí léto v deštivém parku
Praotec Čech? Na ambasádě v Dublinu by se rozhodl požádat o irský pas!
Stelinka světoběžnice: Tři měsíce a tři tisíce kilometrů
Jak Stelinka viděla poprvé svítit ráno slunko
Jak táta nepochopil svoji roli, zpil se, zlomil si brýle a vyžadoval respekt
České občanství za kafe a bomboniéru.
Jaro, léto, burčák, zima
Vracíme se domů do Irska. Domů?
Přivezli jsme babí léto

No, pravda je, že pár informací tam čitelných není. Třeba že s kapelou jsme tady nahráli CD, které je smixované tak, že se nedá poslouchat a že se k němu ani nechceme hlásit. Že recesi v Irsku pociťujeme na neustálém odlivu kamarádů, například z Dublinu nedávno odjeli Bruno a Babú, se kterýma jsme se sice moc nevídali, ale kteří nám tady docela chybí, stejně jako Peťka, Tomík, Olga, Honza, Karina, Radek, Jana a Michal. Že se zase budeme v Dublinu stěhovat, i když se nám mozky už programují na návrat do Česka. Že jsme poslouchali koncert Leonarda Cohena přes zeď v hospůdce sousedící s parkem, kde hrál a že v té hospodě bylo ticho a bylo tam plno. Že jezdit s kočárkem po Dublinu je docela náročné, ale v Praze je to hrůzostrašné. Že miminka jsou patrně jediní lidé, kteří se na vás v pět hodin ráno budou usmívat. A že jsem byla zase fotit, když měla Stelinka sedm týdnů, ale teď nefotím nic jiného než tu naši malou Hvězdičku.

Samé dobré zprávy

Myslela jsem si, že až budu těhotná, budu si psát takový ten rádobyvtipný deník typu: deset minut mi trvalo než jsem se obrátila na pravý bok. Dalších deset než jsem se obrátila na levý. Když už jsem konečně začala usínat, začalo se mi chtít na záchod... a podobně. Myslela jsem si, že přiberu třicet kilo a že nebudu moct fotit od pátého měsíce. Myslela jsem si, že budu intuitivně cítit, jestli mám v břiše chlapečka nebo holčičku, že bude lehké s tím člověkem mluvit, že si udělám kamarádky v předporodním kurzu, že budu mít hrůzu a strach z bolesti a že mě budou lidi v autobusu pouštět sednout.
V osmém měsíci už bezpečně můžu říct, že „vtipné“ knihy o těhotenství, psané takovým tím satirickým nadhledem, mě k smrti nudí a tak trochu i prudí. Přibrala jsem zatím patnáct kilo, ale až teprve poslední dva týdny začalo být trochu ošemetné zavazovat si tkaničky a ohýbat se k zemi. Ještě čtrnáct dní budu chodit do práce, ale pár lidí se mě tady zeptalo, proč končím UŽ pět týdnů před porodem. Vůbec netuším, kdože to se mnou v mém těle bydlí, ale jsem moc ráda, že už jsme se s Aldou aspoň shodli na jménech a taky na tom, že si je až do posledního dne necháme pro sebe. Albína? Ty jo, to je nějaká nemoc, ne, vole? Alois? Jako Lojza? To je blbé, takové zastaralé, jako Jirásek neee?... a podobných reakcí se chceme vyvarovat.
Mluvit s tím človíčkem mi moc zatím nejde, i když mám obrovskou radost, že o sobě dává vědět. Snad mi odpustí, že jsem byla tak trochu sobecká a myslela jsem v těhotenství na sebe víc než na něj. Kamarádky jsem v předporodním kurzu nenašla, ale obrovsky mě potěšilo, když jsem se tam dozvěděla, že si tady novopečené maminky nechávají v nemocnici tři noci pokud jsou v pořádku a že rodí samy na porodním sále (z historek o irském zdravotnictví jsem nabyla dojmu, že nebohá matka musí z nemocnice vyhučet nejpozději šest hodin po porodu, aby bylo místo na další a že je běžné, že se rodí na chodbách nebo ve výtahu a podobně). A strach? Ten se zatím nedostavil, naopak, obzvlášť po nabytí posledních informací velká úleva.
Týden co týden odkládám psaní do tohoto zápisníku, aby to velké a nevšední téma, které se mi urodí v hlavě, uzrálo. Jenže se vždycky stane, že v návalu každodenních událostí přezraje a shnije. Takže ten poslední měsíc aspoň tak nějak zkratkovitě shrnu:
Alda měl svátek a já jsem mu koupila lístek na Erica Claptona. Bude tady hrát 21. června. Bránil se, že kvůli mě nikam nepůjde a zůstane doma (Aleš, né Clapton), poněvadž je to tři dny „před termínem“, ale já myslím, že by to byla škoda a že by ho mrzelo, kdyby se nic nedělo a my seděli u televize nebo každý u svého počítače. A když se dít začne, určitě bude dost času, aby se vrátil domů. Taky jsme zakoupili vstupenky na koncert Dee Dee Bridgewater, která je úplně nejluxusnější jazzová zpěvačka současnosti a jejíž koncert nikdy nebyl ani mým snem neboť by to bylo jako snít o výletu na Mars. A najednou bum – plakát, koncert, raketa, skafandr a leť – normální koncert v National Concert Hall. A taky jsme si pořídili vstupenky na Bobby McFerrina. No comment.
Peťka s Tomíkem nadobro z Irska odjeli a nám se má zase po kom stýskat. Ale... aspoň na víkend do Dublinu přijeli Olinka s Honzou, tak se nám to stýskání trochu vyvážilo pěkným setkáním. Nahráváme CD s Joshem Johnstonem. Projekt se jmenuje Asylum Harbour a Alda v něm hraje na basu a já zpívám nějaké písničky.
Paní Johnstonová mně prozradila recept na její famózní, bezkonkurenční a všem opěvovanou čokoládovou polevu. Dostala jsem vzorek, který jsme u nich při nahrávání vyrobily a kdyby mě tolik nepálila žáha, tak bych tu skleničku vypila na ex.
Udělala jsem pár docela pěkných obrázků pro KISS, které náš termokingózní artdirektor Dillon vyretušoval a v rámci „zdokonalování se ve fotošopu“ upravil tak, že vypadají jako kreslené obrázky z komixu, takže jsou jako fotografie zcela nepoužitelné. A taky jsem nafotila nějaké obrázky pro VIP, které mi vydavatel ořezal tak pečlivě, že ani jeden člověk na nich nemá nohy.
Čím dál tím víc mi chybí sestra, která je v Austrálii a kdoví, kdy uvidí našeho prcka. Pořád si vyčítám, že jsem s ní nebyla víc, když se měl narodit Tomášek a vlastně už nikdy nebudu vědět to, jestli jsem se tehdy málo snažila nebo jestli to zkrátka bylo tím, že chtěla mít blíž úplně jiné lidi. Ale jelikož mi všichni, obzvlášť u nás doma, vždycky měli tak trochu za zlé, že jsem citlivka, snažím se s tím teď otravovat co nejmíň lidí a přemýšlím pragmaticky. Budu mít aspoň tak čtyři děti. Aby když některé z nich odjede pryč a daleko, nebylo tomu druhému moc smutno.
Tak... a už asi musím chrnět, zítra jedeme na hudební výlet do Galway, takže se pokusím v psaní příští týden pokračovat neb bude jistě o čem.

Mám nový web

Tadááá, konečně se mi podařilo pohnout zeměkoulí a mám stránku, na které jsou nějaké nové fotky, hlavně portréty, a taky svatby, protože chci tady v Irsku dělat velký bees knees :-). Nebo hlavně spíš pracovat tak, aby to bylo o víkendech. Kvůli miminku. Takže jsem si koupila na netu takzvaný "web template" a můj chytrý muž, který dokáže přijít úplně na všechno, mi do něj všechny ty obrázky nasázel a zavěsil ho na síť. Sice to není úplně to pravé, stoprocentně ořechové, a navíc je to ve fleši, který nemám moc ráda a myslím, že na byznis je docela nevhodný, ale na druhé straně je to asi ten nejjednodušší layout, který jsem našla a hlavně je hotový a je TAM. Tady. A nečekala jsem dva měsíce ani rok. Tak, ještě aby se mi začaly ozývat panny nevěstinky.

Mozart nebo Radiohead? Hlavně žádná kuřata!

Tak, a je po svátku svatého Patricka, což pro mě letos znamená to, že se mé těhotenství přehouplo na konec šestého měsíce. Už nevypadám, že mám špek proto, že se něčím cpu, už konečně vypadám, že čekám miminko. Už jsme taky trochu víc připravení ...kdyby se náhodou narodilo třeba zítra... Máme u Jany složený červenomodrý kočárek po Emilce a pod naší postelí rozloženou postýlku, kterou jsme v pátek koupili za padesát euro od Apú a Sandžaje. Matrace sice trochu zaváněla kari kořením, ale vymačkali jsme ji v aviváži, takže pokud vyschne a nezplesniví, jsme opravdu, jak se tady říká, ready.
A já... přemýšlím, jestli můžu napsat, že si to užívám, poněvadž „užívat si to“ je moje životní rozhodnutí (snad to nezní moc nabubřele a pánbůh mě za to nedá po papuli). Takže tak nějak hezky si to žiju. Pořád se můžu relativně rychle hýbat, i když některé pohyby už vyžadují trochu víc soustředění, pořád můžu fotit, ve čtvrtek a v pátek sice přestávám být použitelná, ale jak se můžu v sobotu dýl vyspat, všecko je hned růžovější. Krom toho, že se nacházím v jiném stavu, nacházím se též ve stavu zen, zero, zastávka, ticho, easy, zkrátka ve stavu, kdy je mi tak nějak všechno mírně jedno. Ne, že bych nic nedělala a měla jsem, jak se říká „na háku“. Spíš mám na mysli to, že nic neplánuju, je mi celkem fuk, co bude zítra, spousta věcí mi připadá srandovních a na většinu věcí nemám vůbec žádný názor. Skoro nic si nepamatuju, ale zjistila jsem, že i s tím se dá žít. Všechno funguje tak nějak samovolně, lehce, bez-přes-koleno-lámání...
Tuhle jsem si zakoupila Mozartovy klavírní koncerty a Bachovy houslové a hobojové koncerty, neboť jsem najednou nabyla pocit, by se u toho mohlo dobře usínat. Nikdy předtím jsem klasiku neposlouchala - teď, skoro deset let po studiu hudební výchovy na filozofické fakultě v Olomouci, už to snad můžu přiznat - ale prostě jsem si před dvěma měsíci jen tak řekla: mámo, chce to Mozarta a vypravila jsem se do obchodu s cédéčky. A teď před pár dny mi kdosi řekl, že prý je vědecky! dokázané, že když se pouští miminkům Mozart, tak to nějak podporuje jejich inteligenci... Tak, snad ten můj poslech klasiky aspoň vyváží tu flašku Jamesona, kterou jsme s Alešem během jednoho večera vypili, když jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná. Á propos, když se tak dívám na svého krásného a myslím, že i mimořádně inteligentního synovce Tomáška, řekla bych, že by se miminkům měli určitě pouštět Nine Inch Nails nebo Radiohead.
Taky už nemám žádné zvláštní chuťové libůstky, není nic, co bych toužila konzumovat pravidelně a ve velkém, co ale naopak nemůžu v žádné formě ani cítit, jsou kuřata. Minulý týden mě moje rozkvetlá, nehezká a zarudlá pleť, na které nosím každý den silnou vrstvu mejkapu, abych neděsila samu sebe v zrcadle, donutila jít k paní dietoložce. Doporučila mi nějaké dobré vitamíny, řekla mi, co mám jíst a čemu se mám vyhýbat a ze všeho nejvíc mi kladla na srdce, abych v žádném případě nejedla kuřata, možná jen když budou organická, přezdravá, z babiččina dvorku, taková kuřata, kterým zdravě vaří šéfkuchař z Four Seasons. Neboť v kuřatech ze supermarketu je prý nejvíc toxických látek...
A tak mi to teď všechno funguje a hezky do sebe zapadá. Kde není rozum, tam je intuice, kde chybí zralá úvaha, zjeví se štěstí. Jediná věc, která mě občas trochu stresuje je doprava, a to jenom proto, že jsem začala po Dublinu řídit auto. Jelikož maminka bez auta, spoléhající se na místní MHD, zmoklá, s kočárkem na zastávce, naštvaná a nervózní, je špatná maminka, řekla jsem si, že by bylo pro všechny lepší, kdybych pak s miminkem jezdila na nákupy nebo k doktorovi autem. Myslela jsem, že mi nejvíc budou vadit zácpy a jednosměrky a to, že nebudu vědět, jak se dostat z bodu A do bodu B. Ve skutečnosti mě ale stresuje to, že ve stavu zen, zero, zastávka, ticho, easy, jsou téměř všichni řidiči v Dublinu. Představte si dopravu s nesynchronizovanými semafory, kde nikdo neukazuje, zdali a kam odbočuje (dokážu si to vysvětlit jedině tak, že se tady někde na školách učí, že používat takzvané blinkry je zbytečná ztráta energie a že to vybíjí baterku). Dopravu, v níž na zelenou na křižovatce projedou maximálně dvě až tři auta, protože doba od okamžiku, kdy se rozsvítí do chvíle, kdy se to prvnímu řidiči spojí v mozku a konečně se rozjede, překračuje mnohdy i deset vteřin. Dopravu, kde nikdo přesně neví, kdo a proč má přednost, a proto vznikají zácpy a prostoje. Křižovatky, na kterých většinou nesvítí šipka pro odbočení vlevo (tady vlastně vpravo) a jako bonus chodce, kteří libovolně, ale hlavně nečekaně, vbíhají do vozovky. Bangladéš. Mám pocit, že každý, kdo se tady vydá na cestu do práce autem a vrátí se v pořádku domů, měl by si večer stoupnout před zrcadlo s velkým panákem a pěkně nahlas si říct: na zdraví řidiči, který se ani dnes nevyboural a nezpůsobil žádnou dopravní nehodu!
No, trochu jsem si někde odbočila, začalo to těhotenstvím a končí to dopravou, ale tak se mi to teď zkrátka v mozku spojuje. Ještě, že jsem jen málokdy ten první řidič, co čeká na křižovatce na zelenou.

Hledám prográmatora

Haló haló, sháním šikovného programátora, který by mi pomohl aktualizovat moji webovou stránku http://www.fotobeta.cz/. Za poslední rok mi už tři slibovali a slibovali a pak se na mě vykašlali. A to nic nechci zadarmo. Potřebuju vytvořit databázi, ve které si sama budu moct aktualizovat obrázky a potřebuju vytvořit novou grafiku na vytváření náhledů - místo jednoho obrázku potřebuju ukázat dva na výšku (nebo jeden na šířku). Jestli někoho, kdo by mi mohl pomoct a dokázal by to udělat během 14 dnů znáte, prosím ať mě kontaktuje na e-mail fotobeta@fotobeta.cz. Děkuju moc :-)

Fotím, spím a cpu se palačinkama

Jsem nějaká lenivá... nebo možná jen všechno dělám pomaleji... nevím, zkrátka mi nezbývá čas na nic jiného než na focení a na spaní, proto furt nepíšu. Vždycky mi trvalo skoro hodinu než jsem se ráno vypravila z bytu. Oblečení, mejkap, ovesné vločky. Hodinu. Teď mi to trvá minimálně hodinu a půl. Oblečení, mejkap, ovesné vločky. Nechápu, čím to je. Smysl by to dávalo, kdybych už byla pořádně baculatá a pohyblivá jen jako hroch. Jenže zatím nejsem. Zatím vypadám tak, že není moc jisté, jestli jsem těhotná nebo jestli jenom jím až příliš mnoho palačinek. V posilovně se na mě dívají tak trochu s opovržením, jako by si říkali děvče, děvče, ty bys měla zabrat daleko víc a né si tady jen tak langsám běhat na kardiu a zvedat jednokilové činky. Ano, po hranolkách s kečupem už skoro ani nevzdechnu, v poslední době jsou v kursu palačinky s marmeládou a zakysanou smetanou. Když to na mě přijde, naše kuchyň se promění v takovou malou manufakturu. Alda nabírá těsto, reguluje teplotu a převrací palačinky ve vzduchu a já na ně plácám marmeládu a smetanu a roluju je. Polovinu konzumuju během přípravy, takže když si pak u stolu dám už jen dvě, mám ze sebe vždycky takový hezký, i když poměrně hodně zkreslený pocit, že se zas až tak moc necpu.
Jinak bych své těhotenské zkušenosti shrnula asi tak: miminko se tam dole vesele vrtí, což mě naplňuje pocitem radosti a štěstí. Alda mě velmi často nachází v pozici tichého šílence, kdy ležím s rukou na břiše, zírám do stropu a zubím se. Maminkovským diskusím na internetu jsem stále nepřišla na chuť, nečtu už žádnou literaturu o těhotenství a neposlouchám příběhy o tom, jaký kdo měl porod. Nemáme vymyšlená jména, miminku říkáme miminko a na 3D ultrazvuk se nechystáme. Krom dvou tašek s oblečením po Tomovi, přebalovacího pultíku a rozepsaného deníčku pro mimi nic nemám. Přesto myšlenky na toho prcka zabírají minimálně 70 procent všeho, co se mi honí hlavou. Možná, že jsem zoufale nepřipravená, když uvážím, že už jsem na konci pátého měsíce, ale nějak se nemůžu nabažit toho pocitu, že je zatím všechno v pořádku, že můžu pracovat a cvičit, jíst, co mi chutná a že jsme všichni zdraví.
Za ty dvě stovky, co to tady stojí, jsme si místo 3D videa koupili půlku velikonoční dovolené. Budeme si odpočívat v Kerry u nádherného jezera ve čtyřhvězdičkovém hotýlku v horách, který se jmenuje Carrig house a který doporučuje Michelinův průvodce. Na chodbách nás tam budou z reproduktorů tiše doprovázet Mozartovy klavírní koncerty, na recepci nás budou úklonkou zdravit opálení lidé s golfovými holemi a k snídani nám na požádání přinesou lososa na jakýkoliv způsob a šampaňské s jakůdkou. Hmmmm, naše první dovolená, kterou nebudeme trávit v hostelu nebo v B&B. No a právě místo těch golfových holí si bereme kalendář, který proškrtáme, sestavíme seznam, stanovíme priority a vybereme jména, abychom mohli jedno tomu miminkovi dát, až ho poprvé uvidíme. Tož tak.
Jinak jsme byli v lednu doma v Česku, nějaké fotky jsou nahoře v odkazu MOJE ALBA.
No a z toho, co fotím tady přikládám pár obrázků z posledních dvou fashion focení pro teenagerský časopis KISS (pracovně nazvaných „organic“ a „backstage“), které mě moc bavily, protože jsem měla čas hrát si se světly a protože holky byly zorganizované a všichni tak nějak věděli, co se děje. Snad je to na těch fotkách poznat.

Přikládám polínka, posílám obrázky

Když už mi Bruniq udělal na svém blogu o neuvěřitelných dobrodružstvích Bruna a Babú takové ultraterasuper promo, nedá mi to abych rychle nepřiložila polínko a nepochlubila se svými posledními dvěma fotografickými přírůstky. Sérií obrázků muzikanta Finbara Fureyho a zpěvačky a herčky Camille O´Sullivan.
Předvánoční Focení s Finbarem se ani trochu nepodobalo běžnému VIP focení. Žádný naglančený hotel ani pečlivě udržovaný dům, žádné mejkapy a outfity. Chlapík, který pochází z travelerské rodiny a dětství strávil v maringotce, nám hrál na všechny možné hudební nástroje. Stěžoval si na kocovinu a k očekávání přírůstku mi gratuloval s cigaretou v puse. Jeho paní nás nakrmila chlebem, sýrem a úžasnou kuřecí polívkou (v pečlivě udržovaných domech mnohdy člověk nedostane ani kafe). Tomu všemu přihlížela kočka, hovící si na zaprášeném grand pianu v kuchyni. Když jsem si pak doma Finbara vygooglovala, zjistila jsem, že je to moc slavný pán, který hrál s ještě slavnější kapelou The Fureys (prý není Ir, který by je neznal), a hrál taky ve filmu Gangy v New Yorku a v dalších snímcích. Slavný neslavný, charisma měl veliké a krásnou pracovnu s vínově červenýma stěnama.
Camille O´Sullivan je mladá, dramatická dáma, zpěvačka, která jezdí a koncertuje po celém světě a hraje na plátně i na divadle. Moc ráda se fotí, má dobrý vkus a spoustu krásných oblečků a focení s ní bylo pohodové a zábavné jako hra s panenkama. Moc moc moc mě baví fotky s přirozeným světlem... není nad sluníčko... a úplně náhodou se mi podařilo blejsknout obrázek, co má atmosféru tak trochu jako takový ten starý plakát se slečnou z třicátých let. No, náhodou... za tečky a proužky dohromady a řadu židlí pod oknem jsem musela trochu bojovat, přece jen ví aj pí není žádný holubník!

Budeme mít miminko

Vypadá to, že jsem svůj internetový zápisník pověsila na hřebík, ale já jsem si jenom dala takovou pauzu... poněvadž poslední události v mém životě jsem nechtěla moc veřejně vytrubovat neb jsem docela pověrčivá. No, né že by si tento zápisník masivně četli masy lidí, většina úderů na stránku je podle googlova šmírovacího programu analytics zcela náhodná. Ale i tak. A krom toho jsem si psala jsem si úplně jiný deníček. Pro někoho jiného, kdo o tom ještě neví, pro človíčka, na kterého myslím každý den, i když netuším, jak vypadá, ani jak se jmenuje. Moje a Aldovo mimi, které roste v teple mého bříška hezky obaleného špéčkem, teď měří osm centimetrů (to mimi, špek má daleko víc), má úplně všechno – oči, pusu, nos, uši, ruce i nohy, tluče mu srdíčko, hýbe prstečkama, prostě je to skoro hotový malý člověk. Tak o té či o tom jsem nemohla mluvit, páč se to nemá aspoň ty první tři měsíce. Ale psala jsem tomu mimi zápisníček, a píšu pořád, který mu dám k osmnáctinám. Mnó, asi to zní jako dosti velkohubý plán, ale člověk má mít plány a má se těšit. A já se těším na to, jak moje slova, tepaná zlatým písmem, vstoupí do historie. Minimálně do rodinné historie: Milý deníčku. Dnes je mi zas blbě. Naštěstí jsem ani dnes nezvracela. Mám chuť na rajčata, kečup si dávám i na zmrzlinu a jsem strašně unavená. Nádhera. Jak nečekané, jak překvapivé.
Nevím, jak tento zvláštní čas prožívají ostatní normální budoucí maminky. Víme, že spoustě z nich je zezačátku špatně a zima a že jsou emocionálně nevyrovnané a unavené. Ale co ty drobnosti, které dotváří celkový obraz? Jak se tvářil partner? Jak přesně byla zformulována věta čekáme spolu dítě? Kde byla vyřčena? Pláče žena radostí nebo si spíš říká to snad ještě ne, ještě chvilku to mohlo počkat...? Zplození nového života je radost a žena má podle fyziologických zákonitostí zkrásnět. Takže všichni kolem ní se ptají, jestli má radost partner a rodiče budoucí maminky a říkají jí vypadáš skvěle a ptají se, jestli už jí roste bříško. Ale jak se opravdu cítí ona? Krásná? Výjimečná? Zpomalená? Poďobaná?
Jo, už jsem na to kápla, jak tak o tom přemýšlím: Každý to má jinak.
Tak třeba já se v posledních dvou letech, díky práci pro časopis VIP pohybuju v kruzích, kde jsou, alespoň z pohledu „zvenčí“, zprávou o očekávání nového potomka všichni nečekaně příjemně zaskočeni. Říkají si to u romantických večeří, dávají si šperky, otevírají rodinné úspory, odjíždí na poslední velkou romantickou dovolenou k moři, kupují dárky pro maminky – oblečení, výbavičku, knížky, deníčky a tak dále. Nic z toho se u nás nedělo. Žádné romantické nečekané zaskočení a radost nad růžovou čárkou. V prvních dnech jsem si totiž myslela, že mé těhotenství je sugesce a že se mi zbláznily hormony. Jelikož se nám poměrně dlouho nedařilo, mé sny o čtyřech dětech, starém volkswagenu a rodinné kapele Baggy Family se pomalinku začaly rozplývat. Když za námi na začátku října přijela na týden ségra s Alexem a jejich Tomáškem, nedělala jsem nic jiného, než že jsem to nádherné, usměvavé, voňavé pětiměsíční miminko pořád čochnila a muchlovala. Skutečnost, že jsem do sebe začala ve velkém sypat hranolky s kečupem (pokrm, kterého jsem se předtím takřka nikdy ani nedotkla), jsem ignorovala a na důkaz toho, že prostě vím, že zase těhotná nejsem a určitě ještě dlouho neotěhotním, jsem jednu sobotu na výletě v Killarney vypila skoro půl litru Jamesona.
A pak sestra odjela, cyklus se opozdil a já jsem si to vysvětlovala tím, že si prostě přeju mít mimi tak, že jsem si to zkrátka vsugerovala a že mi čochnění Toma jenom zatemnilo mozek a narušilo hormonální pochody. První test byl beztak negativní... pro úplnost asi musím dodat, že za poslední rok to byl už minimálně dvanáctý „první negativní test“, po kterém měl následovat ten druhý pozitivní a všichni měli být příjemně zaskočeni. Měl ale v jedenácti případech nenásledoval. Takže když se v tom říjnu stalo, že se na té druhé tyčince začal objevovat slabounký růžový proužek, říkala jsem si jenom ty voe, ty moje hormony jsou úplně vedle. Alda nad tím taky kroutil hlavou a říkal, že je opravdu zvláštní, co všechno si člověk dokáže vsugerovat. A otevřeli jsme si na to flašku vína. Jenže mi to pak další dny pořád nějak nedalo. Na třetím testu ta čárka byla zase, trochu silnější, no a když jsem si udělala ten čtvrtý, a tak na osmdesát devět procent jsem věděla, že už asi můžu pronést větu čekáme miminko, přišla jsem do pokoje za Aldou a řekla mu jenom zítra tam nemusíš. Měl jít ráno do nemocnice na vyšetření, podle kterého jsme se měli rozhodnout, jestli začneme s umělým oplodněním. Zítra tam nemusíš, řekla jsem a začala jsem brečet, protože to bylo všechno, jen ne romantické. A taky proto, že jsem si najednou říkala, že to možná ani není to, co chci, a že se můj život úplně změní a že jsem blbá, že z toho nemám takovou tu opravdickou dojemnou radost.
Teď se dojímám úplně nad vším, nad písničkou Okolo Hradce i nad pracovní morálkou Homera Simpsona a největší radost na světě mi udělal ultrazvuk 20. ledna, na kterém byl ten malý bobík opravdu vidět.