Jak Emil potkal Karla. Bohužel.

Dnes se stala SUPERVĚC. Tata Emil mi poslal e-mail. O tom, že měli na oběd smažený květák a že se mu zdál strašný sen, ve kterém jediným kliknutím zničil počítač tak, že rovnou na stole vybuchl. Nechci dělat ramena, ale mám dost důvodů myslet si, že je to asi úplně první e-mail v jeho životě. Není to tak dávno, co v rámci rekvalifikačního kurzu pracovního úřadu v Uherském Hradišti začal navštěvovat kurz počítačů. Bohužel místo toho, aby je tam učili užitečné věci – gůglovat, surfovat, stahovat si muziku a filmy a orientovat se v seznamce, učí je, jak ve wordu kopírovat složku A do složky D a celou složku D pak do již dříve vytvořené složky B. No prostě hovadiny. Asi tak, jako když nám v angličtině místo procvičování vět typu I love eating a I keep smiling, vysvětlovali, co to je gerundium.
To kopírování složek mi nějak vzdáleně připomnělo základy programování s robotem Karlem v prváku na gymplu. Pokud si vzpomínám, měla to být jakási hra s diagramy, která nám měla hravou formou přiblížit jednoduché programátorské operace. Ve skutečnosti se jednalo o nepřehlednou změť velmi nesourodých kroků, které měly Karla přivést z bodu A do bodu B a které byly údajně „logické“ a kdo tomu nerozuměl, byl úplný debil, protože to bylo přece tak jednoduché! Ačkoliv se dnes považuju za docela zdatného uživatele PC, myslím, že do druháku jsem se dostala jenom proto, že Karel nebyl profilový předmět. Že základy programování byly tehdy něco vedlejšího, nepovinně volitelného, něco asi jako školní družina. Kdoví, kde je dnes Karlovi konec. Díky bohu se v mém životě už nikdy neobjevil. Bohužel se objevil v životě mého otce, samozřejmě kdy jindy než v době, kdy se konečně odhodlal učinit přítrž své počítačové negramotnosti.
V životě je to tak zkrátka zařízeno. Bohužel... když... Bohužel jsme se skamarádili se sousedy až když se stěhujeme. Bohužel luxusní auta mívají lidi tehdy až když si můžou dovolit všude jezdit taxíkem. Bohužel drahou kosmetiku v dárkových balíčcích dostávají zdarma ženy až když jsou v postavení, kdy si ji můžou samy koupit. Bohužel člověk, na kterého čekáte, se objeví, až když už opravdu musíte odejít. Bohužel Karla potkáte, když nechcete.
Bohudík se v uplynulých dnech stalo v mém životě dost hezkých věcí, třeba vynikající pěvecký workshop s francouzským lektorem který se jmenuje Jasmin Martorell. S několika účastníky jsme dvoudenní maratón rozdýchávání, zívání, kňourání a halekání slabik ňo-hó zakončili vydatnou nedělní večeří v oblíbené občerstvovně Bewleys na Grafton street a kolem půlnoci, opojeni vínem značky Fat Bastard, se nám za příjemného mrholení a za doprovodu saxofonisty Andreho podařilo tuto ulici roztančit.
Taky jsme dali s Aldou dohromady jazzové trio. Hrajeme s úžasným klavíristou Joshem Jonstonem, který byl asi dvakrát v Česku, a sice v Praze a potom, cituji doslova – v takovém městě s neuvěřitelně dlouhým a divným jménem, které asi nebudeš znát... Ugersche Gradyšde se to jmenovalo. Zírala jsem na něj jako trubka než mi došlo, že doopravdy myslí Hradiště, kde jsem se narodila a kde je rodina a kamarádi. A Josh si myslel, že na něj zírám proto, že jsem takový nesmysl v životě neslyšela a začal mi vysvětlovat, že je tam každé léto letní filmová škola a že před třemi lety byla o irském filmu a on tam na klavír doprovázel němý film, který natočil jeho strýc. A že byl při té příležitosti taky na koncertě The Frames s Glenem Hansardem. No a potom zase zíral on, když jsem se nadechla a vyklopila, že v tom městě s nesmyslným jménem bydlím a na Frames jsem byla taky. Jo, jo, svět je malej a o náhody tu není nouze. A jak říká moje maminka, k tomu ke všemu mám štěstí víc než rozumu. Podařilo se nám pronajmout náš zánovní pražský byt jednomu šikovnému panu řemeslníkovi, který si jen tak, aby se mu tam hezky bydlelo, položil plovačku do kuchyně, přemontoval zásuvky, protože byly dost nešťastně rozmístěné, a taky si vyčistil sklep, opravil zámek a vůbec. Já se jen modlím, abychom nic z tohoto nemuseli za pár týdnů dělat taky. Stěhujeme se pryč z našeho Drimnaghu, z domku 156 s tyrkysově modrými dveřmi a neuvěřitelný čtvrtý rok našeho pobytu na zeleném ostrově začneme úplně někde jinde. Jestli bude poslední, nedokážu zatím stoprocentně říct, ale pravda je, že se nám už začíná docela dost stýskat a že jsme si za ty tři roky aspoň ujasnili to, že až se vrátíme, bude to do města s tím dlouhým, podivným a nesmyslným jménem.

Zelenočervený svět a rekvalifikace

Uplynulý víkend byl božský... první po několika týdnech, kdy jsem nefotila a měla jsem opravdové dva dny volna. Aleš hrál s Walkperson (http://www.myspace.com/walkperson) v sobotu Galway, a tak jsem se vypravila na samotářský výlet do nedalekého Skerries, přímořské vesnice asi 35 minut vlakem od Dublinu. Samotářské výlety mám hrozně moc ráda, většinou při nich zažívám větší dobrodružství než když cestuju s někým, kdo na mě musí čekat, kdo nechce jen tak sedět a zevlovat, kdo se nerad baví s podivíny a kdo chce být za světla doma. V sobotu jsem ale žádnou zvláštní příhodu nezažila. Asi jsem si to tak trochu vymodlila, protože po těch týdnech šílenství jsem měla akorát tak chuť civět do moře a chodit po pláži. V hospodě mi prodali čokoládu do kelímku, a tak jsem si hověla v písku s tou instantní chutí na rtech a přemýšlela jsem, jak obrovské mám štěstí, že si prostě jen tak můžu vyjet k moři. Že časový interval mezi tím, kdy si dám do batohu klíče poté, co zamknu dům a kdy si do stejného batohu uložím první oblázek z pláže, většinou nepřesáhne hodinu a půl. Taky jsem se snažila spočítat, kolika lidem tady na ostrově jsem musela vypravovat, jaké to bylo, když jsem poprvé v devatenácti letech uviděla moře.
A přemýšlela jsem o spoustě dalších prkotin, ani knížku jsem si neotevřela. Výsledkem mého výletu bylo, že když jsem se večer vrátila do Dublinu, koupila jsem si v drogerii krém proti vráskám a umělé nehty. A zatímco byl Aleš na cestě z Galway, já jsem si ty nehty nalepila, pak jsem si je ostříhala, protože se mi zdály až příliš dlouhé, no a někdy kolem půlnoci jsem je odlakovačem seškrabávala.
Aleš se vrátil asi v půl třetí a ráno mi vyprávěl, že ho domů přivezl kytarista Andrew, který je barvoslepý, a to tak, že nerozezná červenou a zelenou barvu. Krom toho, že je Andrew řidič, je také geodet nebo něco takového a musí číst v mapách, v nichž červená a zelená barva tvoří velmi signifikantní komponenty, jinak řečeno, když to blbě uhodne, může namísto dálnice zakreslit klidně malebnou cestu krajinou. Asi to není žádná sranda, protože zelené jsou dost podstatné věci, třeba zelená vlajka v automobilových závodech, která značí konec nebezpečí a znovuspuštění závodu. Zelení jsou ekologičtí aktivisté i mimozemšťani, zelená je barva islámu a zelená se používá ke kamufláži, třeba u vojenských uniforem. Mimoto lidé jako Andrew asi nikdy nepoznají, jaké to je, když někdo zezelená závistí. A nepoznat červenou je asi ještě horší. Krev, komunisti, učitelské poznámky, Karkulka... Dluhy v účetnictví se prý taky vyznačují červenou. (Možná je lepší vystačit si s výkladem, jaký červené přisuzují v čínské kultuře. Tam je to barva štěstí.)
Krásně líný víkend, během něhož jsem dokonce stihla konečně odepsat na některé maily z června (aby toho nebylo málo, napsala jeden navíc, jakési paní, jejíž jméno se shoduje se jménem mé bývalé spolužačky z výšky, a která mi odpověděla Ahoj Bětko, zřejmě se jedná o omyl, na srazu jsem s Vámi nebyla a neznám Vás...proto vám to posílám zpět), tak tento krásný víkend završil můj otec neuvěřitelnými telefonními historkami z rekvalifikačního kurzu. Především musím říct, že můj táta je vynikající keramik, který nemá z čeho hradit zdravotní a sociální pojištění, neboť poptávka po jeho kvalitní užitkové keramice ani zdaleka nedosahuje poptávky po malých, levných, barevných keramických dárkových předmětech. Na umprumce sochal a maloval a naučil se točit hrnce, květináče, talíře, vázy a spoustu dalších věcí. A jelikož nechtěl nikdy slevit ze svých standardů a radši by se upil k smrti než vyráběl růžové pokladničky ve tvaru prasátek, jezdí teď do Brodu, kde se společně s dalšími nezaměstnanými a neuplatněnými kolegy učí „jak správně telefonovat“, „jak napsat CV“, „jak správně stisknout ruku při seznamování“ a podobné užitečné věci. Vyprávěl mi třeba, jak měl s paní, která sedí vedle něj v lavici, předvést přijímací pohovor, ve kterém bude on představovat ředitele lázní Luhačovice a ta paní, říkejme jí třeba paní Týfová, uchazečku o práci. Domluvili se prý den dopředu na otázkách, jenže paní Týfová pak nepřišla, protože jí onemocnělo dítě, a tak musel otec nečekaně improvizovat s lektorkou, která mu kladla poměrně záludné otázky. Při podobném rozhovoru prý úplně vymatněla už tak dost nekomunikativní paní Pohrabáčová z Květné, která by chtěla získat místo uklízečky, a které se zákeřný instruktor zeptal, jestli dává přednost „klasice“, čili smetáku a hadru nebo mopu a ekologickým čistícím prostředkům. Já bych asi řekla ten mop a ekologické, k čemuž bych si pouštěla klasiku. V každém případě dávám svému tátovi zelenou za odvahu, nadhled a nadšení jaké vkládá do druhého levelu tohoto vzdělávacího programu, což jsou počítače. Přísahám, že až mi pošle první mail, napíšu o tom celou kapitolu.

Jeden pytel

Tak se občas dívám na google analytics (občas znamená, že špízuju průměrně každý druhý den) a podle grafů o sledovanosti mých stránek vím, že se na tento blog pravidelně připojuje asi tak deset lidí. Hlavně jim, vám, se tedy moc omlouvám za to, že jsem nepsala. Jako obvykle se začátkem srpna, v podstatě den poté, co jsme se vrátili z Česka zpátky do Dublinu, strhla lavina nejrůznějších událostí a spousta focení a bylo toho tolik, že se to ani nebudu obtěžovat všechno naházet do Jednoho pytle. Kromě toho, že jsem úplně podlehla hudebnímu kouzlu irského folkového zpěváka a kytaristy Damiena Rice (i teď ho mám ve sluchátkách), fotila jsem před třemi týdny v Portugalsku irského trubadúra Daniella O´Donnella, který žádné kouzlo nemá. Část focení probíhala na vinicích britského country-popového barda Cliffa Richarda, který mi taky chvíli pózoval před fotoaparátem. Měl sice strach z toho, aby mu vítr nerozcuchal pečlivě učesané vlasy (myslím, že je měl nalepené nebo nastřelené nebo tak něco) a možná i z toho, aby se mu neodloupla maska z obličeje, ale ochotně se usmíval, respektive ukazoval dokonale vybělený chrup. Jeho o něco míň slavnější kamarád Daniel mi něčím strašně připomínal Jožku Černého. Jožku, kterému se hlavou přehnala americká country.... Na fotografii pózují společně s dalšími svými slavnými parťáky, jako je třeba Cilla Black (ta úplně vlevo), zpěvačka, herečka a moderátorka, kterou v roce 1963 objevil v Liverpoolu manažer Beatles Brian Epstein. Ano, tato fotografie sice vypadá jako kdyby oživl tvůrčí tým seriálu Dallas, nebyla však pořízena na přelomu 70. a 80. let, nýbrž v srpnu 2007 mým fotoaparátem.

Když se tak na ten obrázek dívám, vybavují se mi některé scény z filmu Smrt jí sluší. A taky mi připadá, že starší lidé bez vrásek vypadají ještě starší než babičky a děděčci, kteří vrásky mají. Asi by mě ukamenovali, všichni, jeden jako druhý, kdyby si tohle přečetli, protože za obličejové liftingy a odsátí tuků jistě utratili dost peněz. Abych ovšem k podobnému kroku nemusela taky jednou přistoupit, rozhodla jsem se, že začnu chodit do posilovny. Včera jsem měla první schůzku s trenérem. Mladým, celkem pohledným a nesympatickým Irem, který si mě posadil v miniaturní kanceláři ke stolu a když jsem vyplnila dva dotazníky, začal mi měřit špeky. Takovým měřidlem, které vypadalo jako to kulaté pravítko, kterým nám na základní škole měřili obličej kvůli velikosti plynových masek. Čísla si zapsal, a pak mi zakázal jíst chleba, rýži a těstoviny a nařídil mi zvedat ČINKY!!! Nějak nereflektoval to, že musím jíst, protože focení je fyzicky dost namáhavá činnost, ani to, že se při práci potřebuju hýbat a nemůžu si dovolit, aby mě bolely svaly. Pořád mi opakoval „tú wíks an jó gono bi láfin“ ... dva týdny a budeš vysmátá. No, chci to vidět. Ale vysmátá jsem byla už tak trochu minulý týden, protože to, že docela dost pracuju naopak reflektoval můj šéf a dokonce dvakrát mě pochválil. Ještě dva týdny a řeknu si o zvýšení platu... Ale po pravdě řečeno, ta skutečná satisfakce přichází když se třeba dívám na obrázky Kateřiny, Alexe a maličkého Tomíka, které jsem pořídila doma.Přesně dva měsíce po Tomově narození přišlo na svět další miminko, malá Emilka Mikitová, krásný bobík, který to přistání tady na Zemi neměl moc jednoduché a který dal mamince Janě a tátovi Ivanovi pěkně zabrat. Jo, jo, všude se to hemží miminama, jen já furt nic, ale už aspoň vím, že je to proto, že mám jakési popletené hormony. Léky ale nedostanu dřív než za dva měsíce, protože nikde v nemocnici nemají pět minut, aby mi napsali recept dřív. Říká se, že "když pánbůh dělal čas, udělal ho hodně" a nejvíc zřejmě tady v Irsku. Nevadí, když mi bude nejhůř, pořád ještě můžu zajít na radu k Liz, která si zakládá webovou stránku o zdraví a kráse a chystá se dělat kurzy, na kterých se bude dělit se svými zkušenostmi v této oblasti. Patrně bude přednášet o tom, jak vydržet týdenní mejdan, jak se nestát závislý na kokainu přesto, že ho šňupám každý týden, které prášky brát, když nemůžu spát a tak dále...
Ale jinak musím souhlasit s HanouG, ahoj Hani, která mi napsala komentář k minulému příspěvku, v tom, že lidi jsou tu takoví jacísi veselejší a víc v pohodě, i když tady všechno strašně dlouho trvá, i když nejsou tak hezcí ani tak chytří jako lidi u nás doma a i když tady furt prší.... Doma se nám ale tentokrát moc líbilo, hlavně na filmovce v Hradišti, protože to tam žilo a byla tam úžasná atmosféra a náladu nám nezkazil ani pán večer v hospodě na zahrádce Gyros baru, kde hrála jazzová kapela, který nám řekl, že kvůli tomu, že jsme si povídali, zkazili jsme mu celý večer a že jsme hluční a agresivní. S o to větší chutí jsme mu pak předvedli, jak hluční a agresivní dokážeme být na pódiu, protože část té jazzové kapely byli naši kluci z Lady Bětky, se kterýma jsme si mohli tři kousky zahrát. A když nás tak doprovázel Jirka Mottl na saxofon, Evžen Nožička na bicí a Pavlík Procházka na klavír (jinak už s nimi zpívá Anička Mottlová a na basu hraje Ondra) , uvědomili jsme si, že nám to hraní moc chybí a dali jsme s varhaníkem Joshem, kterého známe z kostela, dohromady takové malé trio. Ale o tom až příště...

Nemáš styl, jako kdybys nebyl

Tak nějak vágně si vzpomínám, že když jsem byla týnejdžr (puberťák, jak se po našem říkalo), rozsortýrovávali jsme spolužáky na gymplu na diskouše a pankáče a mezi nimi byli něco jako indies neboli nezávislí. Úplné vykopávky byli ti, co chodili na bigbít čili bigbíťáci. Ve škole se to poznalo většinou tak, že diskouši měli košulu do gatí, nezávislí nosili vytahané svetry a pankáči ani nemuseli mít žádnou image, stačilo, že byli drzí, kouřili před školou a museli opakovat ročník (úzké černé rifle, masivní opasek a kožák měl málokdo). Jo a ještě byli skini, ale ti na gympl nechodili. Je to už docela dávno a upřímně řečeno si vůbec nedokážu vzpomenout na to, co jsem nosila já, ale myslím si, že doba, finanční možnosti našich otců a dostupná konfekce nikomu příliš nedovolovaly rozvinout osobitý styl. Stačí si jenom vzpomenout na ten okamžik plný rozechvění, když člověk dostal od rodičů první péřovku barvy khaki. Asi jsme se víc kastovali podle toho, kam jsme chodili v pátek večer. Ti starší nezávislí „na Korunu“ a „do účka“, mladší nezávislí do rokáča „na Mír“ a „na Kraba“, diskouši zase „na Zimák“.
O kastování irské omladiny jsem do včerejška neměla ani potuchy, respektive mě to moc nezajímalo. Krátce poté, co jsme se do Dublinu nastěhovali, jsem totiž pozorování teenagerů v ulicích města uzavřela konstatováním, že na sebe patrně narvou všecko, co najdou v obchodech, bez ladu a skladu, čím hůř to vypadá, tím líp. Kolegyně Pamela, se kterou jsem včera dělala reportáž o tom, jak se zdejší teenageři oblékají, mě ovšem vyvedla z omylu.
Takže především: kdo nemá styl, je úplně mimo, na okraji společnosti, ubožák bez osobnosti a bez názoru. Kdo styl má, patří do některé z těchto skupin: rock, gothic, emo nebo D4, případně drumy yummy.
Styly rock a gothic asi není třeba rozebírat. Jejich vyznavači se sdružují kolem čtvrti Temple Bar a pořád mají rádi tmavé barvy, dlouhé kabáty, stříbrné doplňky a výrazný mejkap.
Emos (čti ímous) je zkratka slova emotional a označují se jí citově založení pankáči. V některých rysech je prý jejich styl podobný gotikům, ale zatímco gotici jsou tvrďáci, emos se rádi utápí v depresích a hýčkají si své problémy. Jejich styl, jak jsem již předeslala, částečně vychází z punku. Typycký je pro ně barevný účes „půl hlavy ježek, ofina do obliče“ (něco, jako nosí Michal Pixa z Visáčů), častým doplňkem outfitu bývá šátek a oblíbeným vzorem jsou pěticípé hvězdy. Nejpřekvapivější zjištění a pro mě zároveň největší úlet je to, že slečeny a mladíci, oblečení ve stylu D4 (čti dý fórs), kteří vypadají úplně nejhůř ze všech, se považují za smetánku. Označení má místopisný původ: kdo bydlí v některé ze čtvrtí Dublinu 4, na to musí mít. Dý fórs mají bohaté rodiče a proto nosí značkové sportovní oblečení. Jenomže to většinou vypadá přesně tak, jak vidíte na obrázku:
Ogajdané tepláky, případně otrhaná minisukňa, drahá kabelka a sněhule. Dalším znakem D4´s bývá to, že vypadají asi tak o 10 až 20 let starší než jsou. Dívka na fotce má 15 let. Konverzace dvou dý fórs, zaznamenaná v autobusu číslo 10 v pondělí 16. července vypadala asi takto:
Děvče 1: To, co si Roisin přála k narozeninám je totální hovadina.
Děvče 2: Je to kráva.
Děvče 1: Totální!
Děvče 2: Takže já, aby bylo jasno... si nechávám k narozkám prodloužit řasy. Jako ne, že bych je chtěla mít prodloužené každý den v životě nebo tak něco. A stejně – je to jako část dárku, není to, jako kdybych za ně utrácela svoje VLASTNÍ peníze... a stejně někteří lidi utrácí vlastní peníze za daleko horší věci.
Děvče 1: Oh, totálně!!!
Dý fórs sympatizují s dívčím stylem, kterému se říká drumy yummy (dramy jamy). Jeho nostitelky mají stejně jako D4´s obličej schovaný pod neproniknutelnou vrstvou tekutého podru. Taky mají vyfoukané a natupírované vlasy, nosí úzké džíny a baletky a chodí nakupovat do obřího obchodního centra Dundrum (odtud slovo drumy).
Tož tak v Dublinu. Všem a hlavě těm obyčejným, nudným lidem beze stylu posílám:

Missus Whitehair neboli květáková hlava

V posledních několika měsících jsem měla pocit, že jsem tady v Irsku pěkně zdomestikovala. Až kamarádka Michelle Read mi připomněla, že pro místní jsme pořád tak trochu exoti. Michelle píše scénář k irské mýdlové opeře Fair City a před nedávnem mi zatelefonovala, jestli prý by mé číslo mohla dát lidem ze seriálového castigu, konkrétně paní produkční, která obsazuje role typu „panínesuvámpsaní“. Představitelka Lany, Ruska Tatiana, odchází na mateřskou, vysvětlitla mi Michelle. Na pár měsíců musí zmizet. Podle scénáře bude pohřešovaná, budou po ní pátrat a ve dvou dílech seriálu budou dělat krimi rekonstrukci. A k té rekonstrukci potřebují dublérku.
Jinými slovy ženskou, která vypadá jako z Ruska, ehm, pardon, z východní Evropy a má východoevropský přízvuk. Převážná většina Irů už dokázala zaznamenat, že ve východní Evropě je kromě Ruska taky ještě Polsko. Všechny ostatní země kolem jsou ovšem těžce identifikovatelné okresy těchto mocností, takže je celkem jedno, jestli je člověk Litevec, Čech nebo Maďar. Hlavně, že má orientální, takzvané východoevropské rysy. Nehledě na to, že jsem prý Rusce Tatianě hodně podobná. K posouzení přikládám Tatianinu fotografii:
Ano, možná že když si rukama zakryju obličej, jsem Tatianě podobná, a tak jsem si řekla proč ne... V seriálu jsem ještě nehrála a člověk má prý vyzkoušet všechno. Poslala jsem produkci svoji fotku a během dvou hodin jsem obdržela zprávu tohoto znění: Výborně! Objednáváme vás na čtvrtek a pátek. Evidentně mnoho zájemců neměli.
Ve čtvrtek v osm ráno jsem tedy nastoupila do kostymérny a do maskérny. Nejdřív mě oblékli do bílého tesilového saka a džínů a na nohy nasadili těsné, úzké boty se špičatýma špičkama, na jehlovém podpadku. Pak na mě vizážistka naplácala dvě tuny mejkapu, udělala mi křivé oční linky a nasadila mi bílou paruku. Připadala jsem si jako paní Květáková a taky jsem tak vypadala.
Když jsem přišla „na plac“ do imaginárního seriálového městečka, respektive ulice, kde se natáčí většina exteriérů, všichni na mě zírali jako na zjevení. Ani jsem se tomu nedivila, taky bych zírala na někoho s tak šílenou image. Pár lidí ze štábu se osmělilo, přišlo za mnou a řeklo: „It is scary“ (to je strašidelné). Pokyvovala jsem hlavou a trochu zaraženě děkovala za upřímnost, než jsem pochopila, že za "scary" považují to, jak se originálu, který napodobuju, podobám. Hm... opravdu scary.
Moje čtvrteční scéna spočívala v tom, že jsem měla zavřít vchodové dveře, podívat se vpravo a vlevo, přejít ulici a pokračovat dál směrem kolem obchodů. Jedna zkouška, jednou naostro a ještě jednou s detailem na kabelku. Dvě hodiny čekání a příprav, dvě minuty akce a pak další půl hodiny než jsem tu nádheru ze sebe sundala. Mezitím přestávka na kávu, během níž se mnou chtěl koketovat pán, který hrál chodce na ulici. Pořád si mě prohlížel a když jsem se octla v jeho blízkosti, snažil se vtipně navázat nezávislou konverzaci. Copak se asi stalo s Lanou? ptal se potutelně, na což jsem řekla jen něco jako: Jo jo, copak se asi stalo, he he,... promiňte, už musím a pádila jsem pryč, dřív než pozná, že nemám televizi, ještě jsem neviděla ještě ani jeden díl seriálu a že tudíž moc netuším, o čem bych si s ním povídala. Trochu podezřele si mě prohlížel taky herec, který v seriálu představuje manžela Lany. Když jsme se totiž srazili na chodbě, řekl mi HI a podal mi ruku, což jsem vzala jako výzvu, představila jsem se jako Beta a zeptala se, jak se jmenuje on a co v seriálu dělá. Chvíli se na mě díval jako kdybych byla mírně retardovaná a pak jen zamyšleně odpověděl: David.
V pátek se točilo v exteriérech. Měla jsem celkem dvě scény: v první jsem vybírala peníze z bankomatu a ve druhé jsem měla vyjít z hospody, přejít uličku na druhou stranu a zajít za barák. Coby paní Květáková jsem sklízela nejen úspěch u štamgastů v pubu, ale i u členů štábu. Jeden z nich, který měl na starosti moji kabelku (klíčový předmět rekonstrukce), zapomněl, že nevypadám tak, jak jsem vypadala a začal mě zvát na kafe. Šanci mu ovšem nedala paní produkční Brita, která na mě dávala pozor, kupovala mi kávu, uvolňovala mi místo v minibusu, ve kterém jsem se přepravovala společně s lidmi, kteří v seriálu představují hosty v hospodě, náhodné kolemjdoucí, cestující v MHD, čekající ve frontě, zákazníky v obchodě a podobně, chytala mě za rameno když jsme přecházeli silnici a pořád se mě ptala, jestli jsem OK. Až trochu moc pozornosti na moje gusto, a to ani nemluvím o tom, že se kvůli mně přeorganizovával natáčecí plán na celý příští týden, protože chtěli, abych ve čtvrtek zase někudy prošla, jenže já letím ve čtvrtek ráno domů. A tak se bude scéna točit už ve středu. Poměrně groteskní situace, uvážím-li, že je úplně jedno, komu ten květák nasadí na hlavu, neboť se pod něj lehce schová nejen Češka, ale i Maďarka, Litevka, Ukrajinka či Irka.

Furt prší. Slavila jsem narozeniny. Budu hrát v seriálu.

V Dublinu v posledních šesti týdnech v kuse pršelo. Myslím, že dnes byl první den bez deště. První den, kdy vysvitlo slunko. Četla jsem na IDNES, že u nás hrozí nebezpečí silných UV paprsků. Tady teda hrozí všecko, jen to ne. Všichni jsme pěkně tloustli u počítačů a televizí, protože se nedalo jít ven. Nebo jsme utráceli v hospodách a obchodech, abychom nemuseli na ulici do toho nečasu. Každý den jsme se budili do šedé oblohy. Zatím nejpodivnější léto, jaké jsem kdy zažila. Možná je to odplata za to, že když tady občas pršelo, brali jsme si do huby „typické irské počasí,“ což je podle mě stejně vyprahlé klišé, jako to, že Irové jsou zrzaví, zpívají, nosí zelenou barvu, slaví svátek svatého Patricka a Guinness je pro ně mateřským mlékem.
Páteční večer byl plný překvapení. Měla jsem narozeninovou oslavu jak z amerického múví. Cestou z práce jsem se těšila na plnou ledničku, neb Alda slíbil, že nakoupí, a na to, že si lehnu. Muž doma nebyl a lednička vymetená. Nic nového pod sluncem, říkala jsem si. Na nákup zapomněl, a tak aspoň rychle letěl rychle do zeleniny a k řezníkovi, aby to zachránil. Měla jsem hlad jak vlčák, jenže Jana s Michalem, naši spolubydlící, mi začali vinšovat. Dali jsme si po štamprli a potom jsme se nahoře u počítače dívali na fotky našeho Tomáška. Pak dole klaply dveře a Alda přiběhl, že se mám jít podívat, co všecko přinesl. A když jsem sešla dolů a otevřela dveře do pokoje, asi deset hlav na mě houklo VŠECHNO NEJLEPŠÍ. Během vteřiny byla kuchyň plná jídla a pití a já jsem byla v šoku, a rudla jsem a flekatěla před řadou našich českých kamarádů z Dublinu, kteří mi cpali do rukou krásné dárky. Dostala jsem notýsek, diář, psací pero Parker, krásnou knížku Vanishing Ireland, kabelku, citrusovník, kytky i karty s blahopřáním. Kamarádka Janička, která bude mít každou chvilku mimi, mi dokonce obstarala úchvatně dobrý dort.

Zfoukávala jsem sedmnáct svíček (třicet dva by se jich tam asi už nevešlo :-) ) a taky jsem poprvé v životě dostala to, čemu se říká hobla.

Můj muž, který je občas samé překvapení

Moje krásné kamarádky Kačka a Peťka

Peťka, Alík, Zuzanka, já, Janča, Ivan a Jirka

Milý Aleš mě ovšem nepřekvapil jenom nečekanou páteční narozeninovou oslavou, ale taky dalším nevšedním dárkem. Zatímco vloni jsem od něj k narozeninám dostala meloun, letos to byl externí harddisk. Z elegantní černé skříňky, která má pětisetgigovou paměť, jsem byla tak ohromená, že jsem se po jejím rozbalení zmohla akorát na mírně dementní větu: jé, to je ten další hárdvér? Po druhé, včerejší párty ve městě, která se zase protáhla až do dvou hodin do rána, jsem se ovšem rozhodla, že největší dárek si dám já sama a sice ten, že budu aspoň několik týdnů abstinovat.
No a pokud se týká poslední části nadpisu, zatím pouze konstatuju to, že budu hrát v irské mýdlové opeře Fair City, přesněji řečeno budu tam dělat něco jako mech, v lepším případě lesní vůni. Historky z natáčení popíšu o víkendu neboť „točím“ ve čtvrtek a v pátek. Nevím přesně, jak bych tuto haluz měla komentovat, jediné, co mě napadá je parafrázovat Foresta Gumpa: Můj život je jako strašně drahá bonboniéra. Ta, v níž jsou luxusní a lahodné bonbóny, o které se člověk nechce s nikým dělit a bonbóny s podivně exotickýma příchutěma, které se ale nedají jíst a o které by se s ním nikdo dělit nechtěl.

Červnový deník

To je děs. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy něco psala. Posledních několik týdnů se dělo tolik věcí, že jsem je ani nestačila prožívat, natož je vstřebávat nebo si o nich nedej bože něco psát. Rezignovala jsem na pokus vymyslet souborný nadpis a události uplynulých týdnů popisuji pouze lakonicky.

Thomas Cameron Flynn
... tak se jmenuje můj krásný synoveček. Jak trefně říká pan starý Jura z Velehradu, jméno má jak seržant kavalérie ze Severu proti Jihu. Narodil se ve znamení Blíženců 11. června, jen něco málo o půlnoci. Sestra měla termín 11. června. Hošík bude asi dochvilný, ačkoliv ve vláskách se mu trochu rýsuje irský odstín, což by s tou dochvilností moc nekorespondovalo. Nu, necháme se překvapit. Tato fotografie byla pořízena asi devět hodin po porodu.
Vždycky jsem si myslela, že čerstvě narozená miminka jsou modrá a pomuchlaná. Náš Tomík se ale na svět vyloupl bíložluťounký jako vanilková zmrzlina. Taky tak voněl a kdyby do něj člověk mohl kousnout, určitě by chutnal jako dortík. Dost mě potěšil tím, že se narodil v tu jedinou noc, kterou jsem trávila u našich při své bleskové návštěvě ČR a že jsem ho tudíž mohla vidět a pochovat.

Já su ze Žižkova
Poté, co jsem si pochovala Tomáška, odjela jsem na dva dny do pražské výhně, neboť jsme se s Aldou rozhodli, že investujeme a pořídíme si byt. Z historek o tom, jak si zájemci o nemovitost vybírají rok, a pak se musí pro koupi rozhodnout během jedné vteřiny a vyřídit všechno do dvou hodin, jsem si k srdci vzala pouze druhou část. V úterý jsem viděla šest bytů, ve hře zůstal jeden, ale cítila jsem, že to není to pravé ořechové. Proto jsem se ještě ve středu ráno v internetové kavárně na Náměstí bratří Synků nalogovala na internet a stalo se přesně to, co jsem si vysnila. Byl tam. Skoro 50 metrů čtverečních na Žižkově. Agenta jsem přemluvila, ať prohlídku přesune ze šesti večer na čtyři hodiny neboť zpátky do Dublinu jsem musela odletět v půl deváté. Pár minut před čtvrtou jsme ve starém činžáku vyjeli výtahem do pátého patra. Už číslo bytu a dvoukřídlé zelené dveře se mi moc líbily. První krok do chodby a věděla jsem, že je to ono. Prohlídka byla velmi svižná, potřebovala jsem se jen ujistit, že je všechno tak, jak jsem si myslela, že to bude. Chvíli jsem pak vyhlížela z oken do dvora a v dálce slyšela realitního makléře jak vypráví o tom, jak je dům starý, co, kde, jak, za kolik, kam atakdále a někde uprostřed jeho povídání jsem se k němu otočila a velmi nahlas, aby o tom nebylo žádných pochyb, jsem mu oznámila: „JÁ TO CHCU! A HNED!“ Asi půl hodiny na to jsme seděli v realitní kanceláři a já podepisovala rezervační smlouvu.

Ukradli mi kabelku
O víkendu jsme byli s Káťou a s Jirkou na obědě v Bewleys Cooffee na Grafton street. Klišé: VŽDYCKY s kabelku držím, mám ji kolem sebe omotanou nebo ji aspoň cítím za zády. Tentokrát jsem ji jen hodila pod sebe a když jsem chtěla našim kamarádům ukázat na mapě Prahy kdeže jsem to ten skvělý byt koupila, pardon, rezervovala, zjistila, jsem, že mapu nemám odkud vytáhnout. Několik minut na to jsem běžela naproti do obchodu mobilního operátora, nechala si zablokovat simkartu. Za nemalý peníz jsem si taky nechala zablokovat všechny bankovní karty, načež mi vedoucí kavárny s radostí oznámil, že kabelka se našla na dámské toaletě. Chyběl jen telefon a peníze. Vzhledem k tomu, že moje hotovost v peněžence činila celých osm euro a telefon byl zablokovaný, stejně jako simkarta, nezbylo mi než konstatovat „chudáci zloději!“ Snad jim to za ty nervy ani nestálo.

Trable, s bankou, s telefonem i s poštou
V pondělí jsem si jen tak namátkou zkontrolovala, jestli odešel ve čtvrtek URGENTNĚ poslaný rezervační poplatek. Když se na mě celá hotovost zubila z monitoru počítače jako neodeslaná, udělalo se mi špatně. Irská nekompetentnost některých úředníků z člověka udělá hysterickou paní Kleprtáčkovou, která zvyšuje hlas do fistule, vyžaduje audienci u generálního ředitele, vyhrožuje soudem a chce to dát do novin. Paradoxně to zabírá. Když jsem už potřetí pištěla do telefonu na slečnu v bance ať okamžitě klikne na počítači před sebou na tlačítko SEND, stalo se. A tak jsem si svůj nový telefon mohla konečně prohlédnout a zjistit, co umí. Jenže jsem zjistila akorát to, že má vadné tlačítko a že ho musím vyměnit. A když se mi ho na druhý den podařilo vyměnit, zjistila jsem, že pořád nejdou posílat MMS zprávy neboť, jak odhalil můj operátor, byla vadná ta vyměněná simkarta. Do toho mi zhruba od středy začaly chodit zprávy od paní Jindřišky, která nám vyřizuje úvěr u Lišky: Vaše přeložené a ověřené pracovní smlouvy a dokumenty o příjmech, nutné k vyřízení úvěru, ani dnes nepřišly. Je tomu již čtrnáct dní. Doporučený veledůležitý dopis se ztratil někde na cestě mezi Irskem a Českou republikou. Irové tvrdí, že to poslali a Češi, že jim nic nepřišlo a že to může být jedině ve Francii nebo v Německu, kudy k nám chodí doporučená pošta z exotických končin, které jsou za hranicemi těchto dvou zemí. Počítám, že máme za sebou expozici, kolizi, krizi, peripetii i katastrofu a že až to vyřídíme a pošleme podruhé, dočkáme se očistné katarze neboli happyendu.

Eddie Irwine zvítězil
Slavného automobilového závodníka jsem fotografovala předevčírem. Jednička není jen ve Formuli, ale také na žebříčku hlupáků, které jsem kdy měla před objektivem. Pravda, od člověka, který tvrdí, že nejdůležitější v životě jsou peníze, že nechce mít děti, protože nechce problémy, chlubí se tím, že nic nedělá, v diskusním pořadu prohlásil, že Parkinsonova choroba je blbost, která ho vůbec nezajímá a na rozdíl od slečny, která říká, že s ním chodí už dva roky, prohlašuje, že žádný vztah nemá, jsem neočekávala mnoho. Respektive nic. Přesněji řečeno jsem ho vůbec neřešila. Fotili jsme v jeho dublinském baru Cocoon. Dvacet minut: Eddie, můžete si prosím sednout? NE. Eddie, můžete se, prosím, trochu usmát? NE. Eddie, můžeme jít udělat nějakou fotku ven? NE. Eddie, můžete si, prosím přestat číst menu a podívat se do objektivu? NE. Bylo to směšně smutné. Jako fotit malého kluka, který má sbírku angličáků, stal se proto celebritou, maminka se o něj stará a koupila mu úplně všechno, jenomže mu zatajila, proč se říká prosím a děkuju, že se ve společnosti jí vidličkou a že když něco chce, stačí když si o to řekne, nemusí hned křičet a plakat. Bohužel, v Eddieho případě je na pár facek už pozdě.

Měla by tu teď být asi jeho fotka, ale myslím, že už tak jsem tomu hlupákovi věnovala až moc místa. A tak místo toho přikládám ještě dva obrázky našeho nového člena rodiny, malého Tomáška, jehož narození je bezesporu zatím tou nejdůležitější a nejkrásnější událostí letošního roku.

Časová inflace a jiné evangelium

Tak minulý týden vyšlo nové vý aj pý. Špica. Když jsem si jím listovala, nestačila jsem si zakrývat oči. Nevim, jak je to možné, vždycky, opravdu vždycky vypadá tak jaksi blbě. Bůh ví, jak to děláme... Při focení se všem zdá, že je to oukej a že máme krásné obrázky a pak to člověk vidí vytištěné na tom levném papíře a zfackoval by se. Tož nic, asi nemá smysl to rozebírat, už je to venku a není nic staršího než včerejší noviny a časopis z minulého týdne. Jako ostatně pokaždé, i tentokrát jsem odhodlaná fotit líp, líp, líp.
Jinak tady byly v minulém týdnu parlamentní volby a v Irsku mají, neboli máme, novou vládu. Respektive staronovou. Bertie Ahern a jeho klika nastupují do třetího volebního období. Jestli je to dobře nebo ne, to mně nepřísluší soudit. Předtím, než mě z Radiožurnálu a z Rádia Česko požádali o rozbor politické situace Irska, jsem o volbách věděla jenom to, že protikandidátem Bertieho je Enda Kenny, neb jsem ho před nedávnem fotila pro VIP. Televizi stále nemáme a noviny čtu dost povrchně (a to ještě ty, které se rozdávají zadarmo). Člověk, který se živil novinařinou, by tohle asi přiznávat neměl, ale ano, je to tak. Neorientuju se v kauze Anička a nevím, co si mám myslet o tom, že byl Bém na Everestu. Přála bych si, aby Bush do Prahy vůbec nejezdil a když čtu o tom, jak dva lidi, pranýřovaní za to, že si na dovolené odešli na večeři, hledají po celém světě už skoro měsíc svoji dceru, chce se mi tak akorát brečet.
Posledních deset dní jsem téměř nic nefotila. Mé pracovní nasazení se podobá sinusoidě, která v tomto týdnu dosáhla svého nejnižšího bodu. Všechno je hotovo, čekám na další práci. A tradičně, čím víc mám času, tím míň toho stíhám. Asi je to proto, že si člověk říká, že ještě nemusí, a pak se den překulí a on zjistí, že vlastně v rámci toho nadbytku volna vůbec nic neudělal. Jako když žije v Praze a měsíce odkládá návštěvu hradu a Národního divadla, až pak nakonec zjistí, že se tam nedostal celých pět let a je mu trapně před turisty.
Když se ale vrátím k času, tak ten má v Irsku stejně úplně jinou dimenzi než čas kdekoliv jinde v Evropě. Možná, že za to může deštivé počasí, možná dopravní zácpy. V každém případě v Irsku dochází k jakési časové inflaci. Patnáct minut zpoždění se tady nepovažuje za akademickou čtvrthodinku, ale za společenskou konvenci. Být někde načas je poměrně neobvyklé a někdy i tak trochu trapné. A týká se to osobních i pracovních schůzek. Naposledy jsem si to uvědomila minulý týden, když jsem šla fotit na jednu společenskou akci. Recepce začíná v sedm, řekl mi pořadatel, který osobně na pozvánky napsal: začátek v 7:30. Předpokládal totiž, že budu mít minimálně půl hodiny zpoždění, neboť tak to tu zkrátka chodí. Jenže já tam byla pět minut před sedmou a to se teprve rovnaly židle ke stolům, takže jsem si tam nemohla dát ani kafe a byla jsem na sebe pěkně naštvaná za to, že jsem se toho pořadatele zapomněla zeptat, má-li na mysli čas irský nebo čas skutečný čili real time.
Z uvedeného vyplývá, že irský čas má rozdílné i časové jednotky. Dvě minuty tady znamenají přinejmenším čtvrthodinu a patnáct minut se někdy blíží hodině. Po dvou a půl letech života v Dublinu jsem se samozřejmě musela zdejším časovým anomáliím přizpůsobit, což ovšem vyústilo v to, že mám problémy kdykoliv přijedu zpátky domů. Není to tak dávno, co jsem šla u nás v Hradišti ke kadeřnici a úplně jsem ji vystresovala tím, že jsem přišla o čtvrt hodiny později. „Ostříhat tě už asi nestihnu“, omlouvala se a já jsem měla pocit, že se propadnu do země.
Možná i proto, že dvě minuty tady trvají čtvrt hodiny, nám to tu nějak rychleji ubíhá. Příští týden jednu na otočku domů. Když jsem před čtrnácti dny telefonovala s tátou a řekla mu, že se už za chvíli uvidíme, povzdechl si, že je to ještě tři týdny, což podle něj není žádná chvíle, ale poměrně dlouhá doba.
A tak teď o tom pořád přemýšlím a říkám si, že je docela smutné, že svět se nezmenšuje pro všechny lidi stejně a že čas nejde přesně změřit hodinkama. Protože kdyby to tak bylo, tak bychom tady v Irsku možná nebyli těch dalších „pár měsíců“, ale vrátili se tam, kde spoustě lidem chybíme, a kteří na nás čekají už skoro tři roky.
... teď bych to asi měla něčím vyvážit a napsat nějakou veselou zprávu. Za všechny z posledního týdne tedy vybírám tuto: Jisté poměrně velké české nakladatelství chce vydat knížku Billa Darlisona o znamení zvěrokruhu v evangeliích. Bill je unitářský reverend, kterého chodíme poslouchat do kostela každou neděli. Před nedávnem se mi dostala do ruky synopse jeho textu, kterou jsem přeložila a poslala do deseti českých nakladatelství. Jedenácté řeklo ANO. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, přikládám zkrácenou verzi výtahu.

Nový pohled na evangelium

V létě 1989 jsem učinil objev, který změnil způsob, jakým jsem dosud vnímal poselství evangelií. Přes deset let jsem vyučoval Nový zákon. Začínajícím studentům jsem svědomitě vykládal všechny oficiální ideje o vzniku a původu evangelií. Závěr, podle něhož byla souhrnná evangelia vytvořena na základě ústních fragmentů, které se udržely díky nepřetržitému převypravování, jsem považoval téměř za axiom. Své studenty jsem poučoval o tom, že zázračné příběhy, byly jednoduše nadsázkou běžných událostí a vznikly na základě misionářského nadšení a zbožné představivosti.
Některé příhody z evangelia pro mě ale stále zůstávaly záhadou. Zejména záznam o muži nesoucím nádobu s vodou, kterého měli apoštolové potkat před poslední večeří (Marek 14:14). Kdo to, pro všechno na světě, mohl být? Před popisovanou událostí nehrál v příběhu žádnou roli a ze scény hned zase mizí. Věděl jsem, že se jedná o piktogram zodiakového znamení Vodnáře. S nepřímými odkazy na tuto interpretaci jsem se dokonce setkával v tradičních komentářích evangelií. Proč se ale měl objevit právě v tomto bodě vyprávění? Tyto otázky mě pronásledovaly celé desetiletí.
A potom, jedno slunečné odpoledne v červenci 1989, kdy jsem dohlížel na písemný test ze španělštiny a z dlouhé chvíle jsem si začal líně listovat Biblí, která byla položená přede mnou na katedře, mě najednou něco napadlo: Jestli se v evangeliu objevuje obraz Vodnáře, možná, že se tam objevují i ostatní znamení zvěrokruhu, ale jejich přítomnost patrně není předznamenána tak dramaticky a jednoznačně. Text Marka jsem si začal znovu pročítat důkladněji a mé podezření se potvrdilo. Jak to, že jsem si toho předtím nevšiml? Proč si toho NIKDO předtím nevšiml? Znamení zvěrokruhu se v evangeliu objevují v dokonalém pořadí od Berana po Ryby, ne jako piktogramy, jako je tomu v případě Vodnáře. Jsou znázorněna psychologickými významy každého znamení zvířetníku, tak jak byla tato znamení po staletí popisována. Ke každému zodiakálnímu oddílu Markova evangelia přikládám stručný komentář:

Beran (Aries): Marek 1:1-3:35
Beran je znamením jarního slunovratu, dobou, kdy začíná solární rok na severní hemisféře. Je spojován se začátkem všeho, s novostí, odvahou a smělostí, se spory a polemikami. Babyloňané znamení nazývali Lu Hunga, najatý muž, pomocník, což může pomoci vysvětlit detail v Markovi 1:20.

Býk (Taurus): 4:1-34
Býk je první Zemské znamení (astrologie dělí zvířetníková znamení na zemská, vodní, vzdušná a ohnivá), které je spojováno se zemědělstvím, růstem a hojností a protože Býk je velmi světlá a atraktivní konstelace, bývá tradičně spojována také se světlem. Všechna podobenství Božího království v této sekci používají zemědělské metafory s výjimkou podobenství svítilny na podstavci.

Blíženci (Gemini) 4:35-6:30
Dvojčata blíženeckého znamení Castor a Pollux, byla patrony mořeplavců a námořníci se k nim obraceli o pomoc v dobách strádání a nesnází. Přečtěte si Markův záznam o utišení bouře na začátku blíženecké sekce. Příběh Jairusovy dcery a krvácející ženy je jediný zázračný příběh ve všech evangeliích, který je popisován nikoliv v jedné, ale ve dvou vzájemně protkaných sekcích. Apoštolové jsou vysláni ve dvou. Herodes byl rozpolcený, Jan Křtitel byl rozetnut na dvě části.

Rak (Cancer) 6:31-8:26
Rak je znamením letního slunovratu. Jeho symbolem je krab s tvrdým krunýřem. Ve starověku byl spojován s příslušností ke klanu, starostlivostí, tradicí. Na obrazu zodiakálního člověka zastupuje žaludek. V této sekci Marka nacházíme dva příběhy o nasycení, a polemiku Farizejských o čistém a nečistém jídle. Ježíš zde vyslovuje památná slova „Ephphatha“ – Buďte otevření – pokyn k tomu, abychom prolomili krunýř, který jsme si sami kolem sebe vytvořili.

Lev (Leo) 8:27-9:32
Lev, znamení léta, byl nazýván „znamením božské vznešenosti“. Celá tato sekce se zaobírá identitou. Vrcholí v Proměně Páně, ve které se božská vznešenost Ježíše zjevuje apoštolům. Katolická církev, která začlenila velké množství nebeského symbolismu do svého kalendáře a do liturgie, oslavuje svátek Proměny Páně 6. srpna, kdy se slunce nachází právě ve znamení Lva.

Panna (Virgo) 9:33-9:50
Panna bývala spojována se službou, čistotou a skromností. Jejím symbolem je dívka se snopem pšenice, ačkoliv v některých starověkých zvířetnících bývá zobrazována jako žena, nesoucí dítě. V této části Gospelu Jažíš bere do náručí dítě a učí o síle služby oststním. Narození Panny Marie slvaí katolíci 8. září, kdy je slunce ve znamení Panny.

Váhy (Libra) 10:1-10:34
Váhy jsou znamením podzimní rovnodennosti, bodem „vyrovnanosti“ v roce. Jejich symbolem je vyváženost. Znamení bylo asociováno s manželstvím, vztahy a soudy, a to jsou také jediná témata, se kterými se v této sekci evangelia setkáváme. V Egyptě bylo vyjádření pro Váhu slovo Maat, což byla bohyně soudu, která vážila srdce zemřelých jazýčkem vah. Ti, kteří u jejího testu propadli, „zesmutněli a odešli zarmouceni“, což je výraz, použitý v podobenství o bohatém mladém muži, který se nedokázal „probrat z bezvědomí,“ vzdát se majetku a rozdat chudým. (Marek 10:22).

Štír (Scorpio) 10:35-45
Štír je spojován se skrytou mocí a se sexualitou. Jeho vládcem je Mars, bůh války. V této části Jakub a Jan – synové bouře – žádají Ježíše o moc v království. Je to nejkratší zvířetníková část evangelia a něco v ní jednoznačně chybí. Každý, kdo četl knihu Mortona Smithse Tajné evangelium* bude vědět o nedávno objevené tajné části evangelia, která patří do této části a která obsahuje narážky na sexualitu.

Střelec (Sagittarius) 10:46-11-26
Symbolem Střelce je Kentaur, napůl muž, napůl kůň. V této sekci Ježíš přijíždí do Jeruzaléma, ale podle originálního řeckého textu nepřijíždí na oslu nýbrž na hříběti. Symbol osla byl převzatý z evangelia svatého Matěje, nepochází z Marka.

Kozoroh (Capricorn) 11:27-12-44
Kozoroh je znamení zimního slunovratu a byl tradičně spojován s autoritou, sociální strukturou a s právními dogmaty. V této části evangelia je Ježíš zobrazen ve sporu s nejrůznějšími autoritami Judaismu – Farizeji, Herodovci, Saduceji.

Vodnář (Aquarius) 13:1-14-16
Vodnář je „muž nesoucí nádobu s vodou“, který se objevuje v této části evangelia. Znamení je ale spojováno také se sociálním pozdvižením a s anarchií, kterou ohlašují různá znamení na obloze.

Ryby (Pisces) 14:17-16:8
Závěrečná část dramatu. Ryby byly vždycky asociovány s utrpením, zradou a sebeobětováním, což jsou výrazná témata této části evangelia. A byl to právě věk Ryb, v němž měl Ježíš žít a konat. Ryba je proto výrazným symbolem Nového zákona a odkazy na ni se prolínají všemi evangelii. První křesťanské vyznání bylo založeno na akrostichu, který byl zformován z písmen řeckého slova právě pro rybu: ichthus.

I esus – Ježíš
Ch ristos – Kristut
T heou – Boha
u ios – syn
s oter - vykupitel

Katolíci jídávali ryby v pátek. Byl to pro ně určitý druh komunikace s Kristem. Pátek byl vybrán proto, že to byl den Venuše, vysoce postavené planety ve znamení Ryb. Symbol ryb, kterým se rozpoznávali křesťané, byl jen verzí hieroglifu, který znázorňuje zodiakové znamení Ryby.

Tento nástin ilustruje jen několik zodiakálních témat v evangeliu. Jejich nalezení byl ale pouhý začátek. Během dalších několika let studia řeckého textu, antické mytologie a astrologie, jsem objevil také to, že Marek do svého vyprávění ukrývá nejen zvěrokruhová znamení, ale že naráží také na ne-zodiakální konstelace, takzvané dekany, které obklopují jednotlivá souhvězdí zvířetníku. Kromě toho jsem přišel na to, že některé příběhy evangelií reflektují starobylá jména hvězd různých konstelací. Například v Račí části evangelia nacházíme symbol „nasycení pěti tisíců“ a „nasycení čtyř tisíců“. A v konstelaci Raka je hvězda, která se jmenuje Ma´alaph, což znamená „očíslování tisíců“.
Marek popisuje cestu slunce na obloze od jeho „zrození“ na jaře v Beranovi až po jeho „smrt“ v Rybách, o dvanáct měsíců později. Tato interpretace dává smysl sporu o trvání Ježíšova působení, který vznikl v období ranné církve. Biskup Irenaeus (psal kolem 185 n.l.), přední představitel ortodoxní církve, trval na tom že Ježíšovo pastorství trvalo několik let. Svojí teorií se snažil odporovat prohlášení gnostika Valentinose, který tvrdil, že působení Ježíše trvalo jen jeden rok a že ve dvanáctém měsíci trpěl (v březnu, měsíci Ryb). S kalendářní interpretací Markova evangelia poprvé přišel anglikánský arcibiskup Phillip Carrington, který byl toho názoru, že podle Valentinuse působení Ježíše vlastně korespondovalo se znameními zvěrokruhu**. Moje teorie tedy není nová. Byla jen zapomenutá nebo úmyslně pohřbená na osmnáct století!
A proč by měl Marek stavět svůj příběh na zodiaku? Takovou otázku si může položit jen člověk dnešní doby. My, kteří sotva známe tvar měsíce na obloze, jsme zapomněli na to, že svět byl od pradávna plný astrologie. Naši předkové dokázali pozorovat oblohu, protože je nerozptylovala televize, ale ani světelný smog na nočním nebi. To, že jsme zapomněli na astrologii nemusí mít žádný vliv na naše současné vědecké snahy. Může to ale zkreslit náš pohled na kulturní produkty minulosti. Oslavovaný historik náboženství Franz Cumont, pro kterého nebyla astrologie nic jiného než nejpříšernější ze všech chimér, zplozená z pověr, připustil, že byla nerozlučně spjata nejen s astronomií a meteorologií, ale i s medicínou, botanikou, etnografií a fyzikou. Pokud se pozorně podíváme na ranná stádia všech učení, do doby staré Alexandrie nebo až do Babylonského období, téměř všude najdeme znepokojivý vliv astrálních „výpočtů“. Astrologie měla vliv prakticky na všechny aspekty života ve starověku. Proto je podivné, že většina ortodoxních židovských a křesťanských komentátorů nedokázala v evangeliích popisy hvězdného systému najít a tvrdila, že Bible je jednoznačně od vlivu astrologie osvobozena. Zvláštní ironií přitom je, že Křesťanští fundamentalisté používají jako své logo znak znamení Ryb a zároveň hlásají, že astrologie je nástroj Satana.
Markovo evangelium není základní biografií Ježíše a není ani sbírkou historických reminiscencí zveličených letitým převypravováním. Jeho příběhy nejsou uspořádány svévolně. Toto evangelium je ve skutečnosti sérií dramatických parabol, které popisují stálou, věčnou a nadčasovou filozofii, doprovázející duchovního hledače na cestě k osvícení nebo na cestě k osobní transformaci. Evangelium svatého Marka má původ v esoterické tradici, která toho spoustu dluží záhadným pohanským školám, stejně jako Judaismu. Je to učebnice duchovního života napsaná v astrologických šifrách, které, pokud se odhalí, zcela změní naše pochopení významu tohoto textu.
Dopady této teorie na naše porozumění původu evangelií a hermeneutiky (výkladu bible) mohou být hluboké. Některé z nich se pokouším odhalit ve své knize Evangelium a zvěrokruh, která vyjde na podzim roku 2007 u vydavatelství Duckworth.

Bill Darlison
Představený v Dublinu

* Smith, M. (1973) The Secret Gospel, The Dawn Press, Clearlake, California.

** Carrington, P. ,(1952) The Primitive Christian Calendar: A Study in the Making of the Marcan Gospel
Volume 1: Introduction and Text. C.U.P., England.

*** Cumont, F., Astrology and Religion Among the Greeks and Romans. First Published in 1912. Reprinted by Kessinger Publishing, Montana, USA (no date).

Osmiminutový přelet nad Atlantikem a třídenní flám

Jednou z nevýhod častého cestování je podle mě to, že člověk ztrácí pocit rozechvění a vzrušení a pokud se zrovna nepřepravuje leteckou společností Ryanair, které doma důvěrně přezdíváme dobytčák, získá časem trochu arogantní pocit, že ho na cestách nemůže vůbec nic překvapit. O to víc jsem byla nadšená z nenadálého pocitu strachu a radostného napětí, když jsem se minulý týden vznesla nad Atlantik s dalšími sedmi pasažéry v cesně společnosti Aer Arran Islands. Letěli jsme z Galway na ostrov Inish Mór, největší z aranského souostroví, který leží asi čtyřicet kilometrů od západního pobřeží Irska. Odbavení trvalo asi dvě minuty, naše zavazadla vezli k letadlu na kárce a nakládali je ručně a bezpečnostní přednášku jsme neměli. Na zpáteční cestě jsem seděla vedle pilota, let trval celkem osm minut a přistávací ranvej vypadala jak cesta z Jalubí do Staráku, jenom s tím rozdílem, že za asfaltem nebylo pole, ale tráva.

Odbavení zavazadel neboli check-in

Letadélko Káně

V cockpitu vedle kapitána

Na Inis Móru jsme fotili moc pěknou a chytrou paní Marry Kennedy, která je uznávanou moderátorkou irské veřejnoprávní televizní stanice RTÉ a její sestru, která právě vydala cédéčko s keltskou hudbou. Osm minut vzrušení a zatajeného dechu v letadélku Káněti jsme musely vykoupit osmi hodinami tvrdého boje, ve kterém se nedalo zvítězit. Na horizontálním ostrově, kde nejsou žádné stromy, jsme se marně snažily zaříkávat prudký vítr. Fotilo se pro časopis VIP, v němž každý musí působit upraveným a šťastným dojmem. Paní Marry na každé druhé fotce vypadala, jakoby sáhla do elektrického rozvaděče. Když to zprůměruju, ušel asi každý třicátý obrázek. Na titulní stranu jsme Marry schovaly na pobřeží za skálu, s níž příjemně ladil její outfit.

Když jsme v deset večer skončily s vědomím toho, že musíme ráno nejpozději v sedm vstát a znovu se pokusit o titulní stranu (nic nenasvědčovalo tomu, že bychom ji už mohly mít), nezbylo než se opít. I když jsme byly všechny vyčerpané (stylistka Emer, vizážistka Dolly, Marry, její sestra Dee i já), užily jsme si nakonec moc pěkný večer. Síla našeho týmu spočívala v přesvědčení, že když se všechny budeme usmívat a navzájem se povzbuzovat, dopadne to dobře. Na nic jiného se bohužel nedalo spolehnout. Kromě toho nás pojil stejný nepřítel, což je velmi podstatný stmelovací prvek jakéhokoliv ženského kolektivu.
Když jsme v úterý dorazily zpátky do Dublinu, měla jsem pocit, že jsme to aranské souostroví desetkrát obepluly. Jen pouhý vánek mi naháněl husí kůži. Při soustavném pobrukování refrénu písně Zakažte vítr (Ban The Wind), jsem si sbalila kufr a další den ráno jsem na dva dny odletěla za Liz a Deirdre, kolegyněmi z časopisu Kiss, do španělské Marabelly. Děvčata tam byla na dovolené a při té příležitosti uspořádala dvě módní focení.
O tom, že nám chyběly zhruba všechny stmelovací prvky, bych se snad až tolik nerozepisovala, zpívala bych totiž stále tutéž písničku, jak jsme si lezly na nervy proto, že jsme každá z jiného těsta. Zatímco já si lítám v oblacích, věřím na duchy a vidím obrázky, holky stojí pevně na zemi, věří v make-up a oblečení a vidí, kdo má kde špeky. A jelikož jsme všechny patřičně tvrdohlavé, hezky to mezi námi ty dva dny jiskřilo a klokotalo. Když k tomu připočtu notnou dávku ženské logiky, spojené se škodolibou šuškandou a skutečnost, že nás Deirdre přepravovala autem po dálnici z letiště, nezbývá mi než děkovat všem andělům za to, že jsme v pátek přicestovaly do Dublinu živé a zdravé. To, že se fotky, které jsme přivezly, moc líbily, nás nakonec přece jen trochu usmířilo. Alespoň do dalšího focení. Události od pátečního večera až do pondělí jsem vnímala pouze zkratkovitě, takže budu stručná. Ostatně, není se čím chlubit.
Pátek: Alda není doma. Vyrážím do hospody s Janou, Michalem a Radkem. Po návratu předvádím hru na harmoniku. Mám pocit, že hraju parádně, i když nacházím pouze čudlík C. Jelikož se rok s rokem sešel, v průběhu večera usuzuji, že by bylo hezké zachovat tradici a zapálit si zelí. Dáváme si nelegální brko, po kterém asi tři hodiny vysvětluju, jak vypadá jehla na akupunkturu. Zbytek si nepamatuju, ale skvěle se u toho bavím.
Sobota: vstávám a překvapivě nemám kocovinu. Hříchy předešlé noci se snažím trochu zamáznout pomáháním na prodejní charitativní akci u unitářů, kde vařím kafe a do sbírky na opravu kostela přispívám zakoupením tamburíny, rumba koule, trianglu, rádia a pokladničky. Vařím guláš a peču bábovku neb večer se z dvoudenního výletu vrací Aleš s Pavlíkem.
Pavlík bydlí v Olomouci a přijel k nám na prodloužený víkend. Nejvíc ho uchvátilo, když v naší koupelně mohl zase konečně použít jeden kohoutek, ve kterém se dá namíchat teplá a studená voda. Na výletě totiž celé dva dny řešil, jak si umýt ruce, když jsou tady všude nad umyvadlem kohoutky dva, přičemž z jednoho teče voda vřelá a z druhého ledová. Taky se mu moc líbila místní kyprá děvčata. Národní přívlastek krev a mlíko přizpůsobili pánové místnímu koloritu a během své jízdy po západním pobřeží Irky označovali jako holky slanina a vajca.
Neděle: Po sobotním večeru s gulášem a červeným vínem mi zase vůbec není špatně, a tak flámuju dál. Aleš poprvé vystupuje s rockovou kapelou, v níž hraje asi tři měsíce. V klubu Eamonn Dorans fotím, piju pivo, seznamuju své známé a flirtuju i s věšákem na kabáty.
Pondělí ráno: konečně je mi zase strašně špatně. Stará dobrá kocovina, díky níž se s radostí vracím do střízlivého, umírněného a relativně zdravého života. Doufám, že tohle nebudou číst naši.

Sobotní retro a Westlife s Bertie Ahernem

Minulou sobotu jsem se probudila a po ranní kávě mě začalo bolet za krkem. Alda mě namasíroval a večer jsem zbývající bolest přepila irskou whiskey na rozlučkové párty Oliny a Honzy, kteří po roce a půl sbalili kramle a bez truchlení z Irska odjeli. Jenže v neděli jsem se už nemohla skoro ani pohnout a kocovina to nebyla. Ani posttraumatický stres po páteční velmi nevydařené oslavě našeho čtvrtého výročí svatby v levné a nedobré italské restauraci, kde jsme se v italském stylu pohádali kvůli špinavým talířům. Alda mé potíže diagnostikoval jako zánět, který se masírovat nemůže. Jelikož jsem však musela normálně fungovat, čili fotit od pondělka do pátku, plácala jsem si na ta bolavá záda analgetika všech různých jmen a pro jistotu jsem je i zobala v práškách. Když jsem včera ráno otevřela oči a zaznamenala ne zrovna příjemné deja vu – krk bolel úplně stejně jako před týdnem – rozhodla jsem se k radikálnímu kroku. Svěřit se do rukou čínským lékařům.
Vzpomínky na rok strávený v Říši středu se mi vrátily během jedné vteřiny. V malé prodejně uprostřed Dublinu na Grafton street mě přivítalo několik anglicky hovořících nihao (soukromé pojmenování pro čínské pracovníky ve službách, kterých je vždycky o poznání víc než zákazníků a kteří na práci často nemají nic jiného než pěkně nahlas zdravit NI HAO, což je něco jako dobrý den). Vyplnila jsem dotazník a během pěti minut – tuto informaci podtrhuju neboť k irskému doktorovi přes záda bych se dostala tak za pět týdnů – si mě do ordinace zavolal čínský doktor, podsaditý prcek s vlasy ostříhanými do účesu a la kastról, který neuměl ani slovo anglicky. Skoro půl hodiny jsem se šesti jehlami v zádech seděla v žalostně prázdné suterénní ordinaci s jedním lehátkem, pytlem, ve kterém byly ručníky oranžové barvy a stolkem, na kterém stála tygří mast. Když mi doktor vyndal jehly, na záda mi na deset minut nalepil baňky s horkým vzduchem a závěrem mi ještě udělal drsnou prohřívací masáž. Akupunktura, akupresura a cupping. Všechno čínské, stejně jako smlouvání, přemlouvání a přesvědčování o tom, že mi jedna masáž stačit nebude. Účet byl ovšem převelice dublinský. Vysolila jsem 90 euro a velmi neodbytnému Nihaovi jsem musela slíbit, že přijdu ještě v úterý a pak ještě třikrát, tentokrát už „jen“ za padesát. Svému účtu dám tento měsíc opět pořádnou lekci. Snažím se utěšovat se tím, že kdybych tady šla ke kadeřníkovi, zaplatím úplně stejně...
Všechno je jednou poprvé. Pro mě to v tomto týdnu bylo kromě akupunkutry ještě i focení irského premiéra Bertieho Aherna. Ve čtvrtek večer měla mnou velmi neoblíbená kapela Westlife poslední koncert svého jarního turné. A já musela zaznamenat co se děje v zákulisí a vyfotit „celebriry“, které na akci přišly. Musím přiznat, že jsem z toho byla pěkně otrávená a když jsem viděla zástupy osmiletých děvčátek, mířících v podvečer do Point Theatre v Dublinu, v duchu jsem se škodolibě šklebila, doufajíc, že nebude co fotit a že jedinými celebritami bude ta hrstka dospělých, která děvčátka doprovázela. Jenže pak jsem se nestačila divit.
V zákulisí se to hemžilo irskou smetánkou. Hoši z Westlife byli úplně jiní než ti hoši, kteří se na mě protivně šklebili na vánočním focení pro VIP. Hýřili úsměvy na všechny strany a fotili se úplně se všemi. Provinčnost dublinského koncertu měla na světovou úroveň povznést přítomnost producenta Davida Gesta, exmanžela Lizy Minnelli a kamaráda Michaela Jacksona, který prodělal stejně nepovedenou plastickou operaci u téhož chirurga jako popový král. Těsně před koncertem se ještě dostavila irská hlava státu, premiér Bertie Ahern (korunovanou hlavou státu je ve skutečnosti prezidentka Mary McAleese, ta ale republiku neřídí, nýbrž reprezentuje a bůhví proč byla americkou mediální společností Forbes zařazena mezi 55 nejmocnějších žen světa). Bertie přišel asi proto, že ve Westlife zpívá Nicky, který má za manželku Bertieho dceru Georginu, která je za Nickyho provdaná a má s ním šestitýdenní dvojčata...

Bertie ´n David

Bertie ´n Westlife

Georgina ´n Nicky

Jak jistě sami uznáte, obrázky to nejsou nikterak ohromující, ale kdybych byla na volné noze a mohla je prodat agenturám, vydělala bych na nich majlant. Nejlíp to shrnul můj kamarád, který pracuje pro českou agenturu a v e-mailu si postěžoval, že fotí „kraviny bulvárního charakteru“ ... To ale znáš, takže víš jak moc je to nudné a vyčerpávající a obrazově (o obsahu nemluvě) plytké a nezajímavé. Divná doba, když prim hraje obrázek jakékoli kvality, bez obsahu a sdělení, hlavně, že na něm je VIP osoba s IQ tykve.

Zkouška baletu

Pár fotek ze čtvrteční zkoušky Cork City Ballet. Možná, že to není to, co jsem si myslela, že by to mohlo být, ale mám z nich docela radost a krom toho je to teprve začátek, ty nejoblíbenější určitě ještě přijdou :-)

Who is HOT and Who is NOT

Minulý pátek jsem se svým dalším fotografickým parťákem Davidem, který programuje, lítá a píše si deníček na stránky http://www.i-dave.com/, fotila Lisu Burke, rosničku ze Sky News. Na webu jsem ji našla na http://www.lisa-burke.co.uk/. Je to jeden z nejpříjemnějších lidí, se kterými jsem se během svého působení v časopisu VIP setkala. Lisa není jenom hezká a milá. Je taky chytrá a inteligentní a má nádherného prcka, osmiměsíční holčičku Oriliu. Nevím, jestli je to tím, že už na mě doopravdy přišly mateřské pudy nebo tím, že se mi v ten den při blikání výjimečně dařilo, ale z toho miminka jsem byla úplně vedle a nedokážu si odpustit poslat sem pár sladkých obrázků... jako z reklamy na životní pojištění. Včera jsem fotila rozhlasového moderátora, kterého v Irsku zná úplně každý, dokonce i já jsem věděla, o koho jde. Jmenuje se Gerry Ryan a každý den má na stanici RTE svůj diskusní pořad. Patří k irským rozhlasovým veteránům a ročně si prý vydělá kolem 450 tisíc euro. Je mu něco přes padesát let a podle mého soudu je strašně sexy. Když jsem řekla v redakci, že si myslím, že je ten chlapík "hot", nastalo hrobové ticho, Rosie se na mě trochu vyděšeně podívala a řekla, ať vážím slova, na což jsem uvážlivě, jako nějaká pamětnice, pravila: Víte o tom, že sexy nejsou jenom mladí lidi? Že sexy může být i starší chlap, dokonce i ten, který do sebe během devadesátiminutového rozhovoru lupne dvě martini s vodkou, dvě sklenky vína a je přitom pořád sebevědomý a taky trochu drzý?
Vyprávěla jsem to doma svému muži, který se tvářil, že mi rozumí. Alespoň do té chvíle, než jsme začali rozebírat, kteří známí Češi nám připadají „hot“. Když jsem řekla, že mým jasným favoritem je Jan Kraus, Alda se na mě podíval, jako kdybych se mu svěřila s tím, že jsem se předevčírem na naší zahradě bavila s Ítým, který taky rád fotí a taky má digitální zrcadlovku. Kostka nebo Bárta budiž, ale Kraus??? Něco TAKOVÉHO by prý Aldu v životě nenapadlo.
Asi nemá smysl laborovat nad tím, že pro někoho charisma a sex appeal jedno jest a jinému že sexy připadá hromada svalů, že někdo je z Marsu, jiný zase z Venuše a někdo je tady na světě vůbec poprvé. Zaplaťpánbůh, že to tak je. Jak by to taky vypadalo, kdyby se všem ženským líbili stejní chlapi? Tak. A tady je sebejistý Gerry Ryan.
Ale aby se mi mé irské focení kvůli všem těm celebritám nezačalo zajídat, vymyslela jsem si svůj malý soukromý projekt. Zítra odjíždím na dva dny do Corku fotit odvrácenou stranu baletu. Pro VIP jsem vloni dělala obrázky tanečníků z Cork City Ballet a jelikož se nám tehdy ten den hodně povedl, dovolí mi teď nahlédnout za oponu.

Startovní čára Květoša a celebrity

Na dnešek jsem spala čtyři hodiny. Do půlnoci jsem fotila všechny irské a anglické televizní hvězdy, které se ve vší parádě sešly na výročním předávání cen časopisu TV Now. Irské Týtý, Anno nebo tak něco. Stála jsem u vchodu v hnědých šatkách ze sekáče z Uherského Hradiště a v krásných barevně pruhovaných lodičkách, kterýma jsem si udělala radost ve čtvrtek. Kolem mě pobíhaly kolegyně v promyšlených toaletách a v páskových střevíčkách s účesy od kadeřníků a vykřikovaly: Pozor, jdou z Emerdale nebo už jdou z Coronation street, připrav se, fotíme... A já se tvářila asertivně, usmívala jsem se na všechny strany a ještě než se před objektiv postavila celebrita, preventivně jsem do éteru vykřikovala you look fantastic, což jsem prostřídávala zvoláními typu yes, you too, great, thank you!!!
Přitom se mi zdálo se mi, že si mě tak trochu trochu podezřele prohlíží jeden z bodyguardů, kteří stáli u vchodu. Typovala jsem mu něco přes šedesát let. Trochu mě znervózňoval, ale v tom frmolu jsem vlastně ani neměla čas věnovat tomu pozornost. Teprve když se všichni odebrali do sálu na večeři, pochopila jsem, že se asi snažil vypozorovat, jestli se může vykecat.
„Jak já je znám, jak já ty lidi dobře znám,“ začal bez úvodu a bez příčiny. „A jak mě to tady nebaví, včera jsem byl na nějakém večírku do pěti do rána.“
Vsadím své lodičky na to, že jsem se tvářila a chovala tak, že si všichni mohli myslet, že fotit večírky je to, co jsem vždycky chtěla dělat. Děda mě ale asi prokoukl: „všichni jsou stejní, nakonec se ožerou, a to je pak vybraná společnost,“ přitvrdil, když se večer přehoupl do druhé poloviny. Když jsem se ho zeptala, proč to teda dělá, když ho to nebaví, řekl, že je na volné noze, že už jde stejně brzo do důchodu a že to dělá třicet let a nic jiného vlastně neumí. Bodyguard na volné noze!? To mě ohromilo daleko víc než to, že mi před foťákem pózovali v ten večer lidé tak slavní a žádaní, že si za účast na této akci účtovali v eurech pěticiferné honoráře.
Nezávislý bodyguard pak ještě stvrdil své imaginární spojenectví se mnou slovy: já vím, že oba víme svý. A žertem přisadil: myslím si, že oni taky ví, že my dva víme, ale nevím, jestli ví, že víme, že to ví. Na to už jsem nic neřekla, neb filozoficko-logické úvahy nedávám ani když je má mysl ve střehu ostřelovače (což vlastně skoro nikdy není) ... v ten okamžik už byla jen v úsporném režimu. Byla půlnoc, kručelo mi v břiše a v hlavě mi blikala červená kontrolka s nápisem PRYČ, JÍDLO, SPÁT.
Když se po půlnoci všichni odebrali do klubu na "after party", dotknout se prachu hvězd, zářících na zdejším mediálním nebíčku, uklidila jsem se do smrádku naší kanceláře a až do dvou hodin jsem natahovala a zpracovávala fotky. Další tři čtvrtě hodiny jsem pak pochodovala po nočním Dublinu, jehož ulice se proměnily v přecpaný noční klub, kde návštěvníci vrávorají, zvrací, překřikují se a do toho svorně mávají na taxi. Po čtyřiceti minutách se na mě usmálo štěstí a směrem k domovu to se mnou otočil bosenský taxikář, který do Dublinu utekl před deseti lety před válkou.
Kromě bodyguarda jsem si večer v zákulisí povídala taky se šatnářkou a uklizečkou, Rumunkou Suzanne, která je moc milá a laskavá, ale trochu smutná a ustrašená, protože ji buzeruje její šéfová, což je děvče asi o pět let mladší než jsme my, které chodí v přísném kalhotovém kostýmku, každého Rumuna považuje za kočovného žebrajícího cikána a o Rumunsku neví ani to, že odtud pochází legenda o Drákulovi. Přemýšlela jsem o tom, jak různě nalajnované jsou startovní čáry každého z nás. A jak má spousta lidí startovní čáru nakreslenou úplně mimo běžeckou trasu, protože se nenarodili v prosperující společnosti a neměli bohaté rodiče.
Rumunské asociace mě ale provází celý týden. Dala jsem se totiž ve středu v Temple baru do řeči s harmonikářem Květošem. (Jeho skutečné rumunské jméno je Florin, trochu jsem si ho překřtila.) Květoš je cikán a na harmoniku hraje jak Pánbůh. Za bravurně vystřižený jazzový standard Autumn Leaves sklidil asi euro třicet. Poprosila jsem ho, jestli by mi někdy nedal akordeonovou lekci a on souhlasil a hned se na oplátku taky zeptal, jestli nemám volný pokoj v bytě. Prý za ním přijela jeho žena a dítě a nemají kde bydlet. Jeho brácha (mám nevyvratitelný pocit, že je to ten druhý bravurní harmonikář, který stává na Wicklow street), má pět dětí a další tři lidi se k nim do baráku už prý nevejdou.
Pokoj pro hosty v našem domě jsem zapřela a cítila jsem se proto trochu provinile. Často teď o Květošovi a přemýšlím. Většina imigrantů začíná v cizí zemi od začátku. Startovní čáry každého z nás se ale dost podstatně liší. Ta Květošova je od trati zvané keltský tygr myslím hodně daleko. Kdo tady v Irsku zaměstná a ubytuje rumunského harmonikáře s tmavou pletí, který má ženu a dítě? A na druhé straně... kolik mílí stačilo uběhnout některým lidem ze sobotního večírku, aby mohli pózovat před fotoaparáty a mít několikrát do měsíce večeři a alkohol zadarmo? Komu chybí víc a kdo z nich je zranitelnější? Květoš nebo celebrita? Je opravdu všechno jen o stavu mysli?
... jelikož ta moje právě usnula, jdu ji následovat. Dobrou noc.

O kráse, diskriminaci a počůraném kufru

Už skoro dva týdny uplynuly od dalšího ročníku blýskavého VIP Style Awards neboli výroční akce magazínu VIP, na které se vyhlašuje nositelka nejúchvatnější toalety večera a představitelka nejúžasnějšího stylu v uplynulém roce. A já o tom ještě ani řádku. Tak se to pokusím aspoň stručně shrnout, i když nevím, jak to udělat tak, abych nikoho neurazila a abych nevypadala jak brouk Pytlík. Irská móda totiž, ve vší úctě, není nikterak promyšlená ani poutavá, balancuje na hranici nevkusu a Irky nechává v mylném přesvědčení, že čím jsou šaty dražší tím víc jsou šik. Snad je to tím, že zdejší dámy středních let vyrůstaly v době, kdy bylo Irsko ještě poměrně chudou zemí. Keltský tygr, který všechno převrátil vzhůru nohama, se jim teď ovšem vysmívá. Mají peníze, ale nemají šmrnc. Mnohdy napodobují styl světových „celebrit“ ve smutné víře, že když si dají podobné boty, podobnou sukni a podobnou halenku jako Angelina Jolie, budou takzvaně „in“.
„Jak to dělají Francouzky, že jsou tak stylové,“ položila jednou naše módní redaktorka dramatickou řečnickou otázku. Ach, má milá Liz, nevím sama, jak to dělají, ale ze všeho nejdřív bys měla omezit kombinace typu růžovo-černý saténový nátělník, děrované punčocháče, šedé kraťasy tvídového vzoru a vzorovaný zlatý pásek. Je potřeba už jednou provždy zavřít dveře za dobou, kdy jsme tajně otevíraly maminčinu skříň a mašlily na sebe všechno, co viselo na věšácích páté přes deváté.
Ale abych nebyla tak jedovatá VIP Style Awards je přece jen na irské poměry relativně elegantní akce. Dámy na ní nenosí silonky pod střevíčky ani těžké náhrdelníky v kombinaci s obrovskými náušnicemi. Mívají kabelky v barvě toalety a dokonce mám pocit, že letos žádná z nich neměla oranžové ruce, prsty ani kotníky od laciných samoopalovacích krémů. Tolik módní policie Beta, zde je pár náhodně vybraných fotek.
To úplně jiné kafe byly krásky, které jsem viděla včera. Irský fotograf Kip Carroll dělal kalendář na objednávku časopisu Traveller´s voice. Zadání: drsné travellerky jako ženy s finesou a opravdové dámy. Travelleři, jak známo, jsou irští nomádi, kterých žije na ostrově v současnosti asi 28 tisíc. Mnozí z nich jsou „usazení“ neboli obývají domy, ale stále je spousta těch, kteří žijí na okrajích měst v osadách karavanů. Irská většinová společnost má k travellerům stejný vztah jako česká většinová společnost k Romům. Řeší se diskriminace, pozitivní diskriminace, životní styl, tradice, přizpůsobivost a nepřizpůsobivost, integrace, tolerance, nesnášenlivost, škatulkování i individua. Ale o tom se rozepisovat nechci. Při fotografování kalendáře VIP sekundovalo – zajišťovalo stylisty, vizážisty i místo. A já jsem tam byla taky a mohla pozorovat, jak pracuje nebezpečně sympatický, tichý a pozorný fotograf. Zpočátku jsem nepřetržitě zírala na něj, ale velice záhy jsem se přistihla při tom, že nedokážu spustit oči ze žádné z těch dvanácti slečen, které postupně zaujímaly místo před objektivem. Už dlouho jsem neviděla tak hustou koncentraci nepozérství, přirozeného ostychu, nervozity, pokory před fotoaparátem a snahy spolupracovat. Myslím, že to měly vidět všechny dámy z VIP Style Awards. Slečny travellerky se špatnou pověstí, ke které ony samy možná nikdy ničím nepřispěly, byly naprosto magické a bez přehánění okouzlující. Nejsem si jistá, jestli kalendář přispěje k tomu, že travelleři a většinoví v Irsku k sobě jednou získají důvěru, kterou nikdy neměli, mně ale jeho tvorba utvrdila ve víře, že s tím, co je obecně považováno za krásné, nemá skutečná krása moc společného a že krásu vnímáme úplně jinými smysly než očima. Pořád je ale dost těch, kteří tyto smysly nemají dostatečně vyvinuté a potřebují berličky – oblečení, šperky, doplňky, konta, auta nebo domy.
A ještě dvě drobné příhody z uplynulého týdne, které si chci zapamatovat:
Neděle, Londýn: vracím se domů z návštěvy od své sestry. Autobus na Golders Green, odkud jedu na letiště, je poměrně natřískaný, tři místa za sebou se ale během cesty uvolní. Na první sedačce vedle cizí dámy sedí moje těhotná sestra Kateřina. Na sedačku za ni si k tlustému Židovi s pejzy a jarmulkou na hlavě přisedává moje kulaťoučká sestřenice Terezka s Downovým syndromem. Za ní sedím já vedle mírně retardovaného rastamana, který hlasem Morgana Freemana neustále, bez pauzy a nadechnutí klokotá: Eee-tohle-je-poměrně-nový-autobus-není-moc-špinavý-já-preferuji-nové-autobusy-před-starými-i-když-eee-záleží-na-tom-kam-se-člověk-posadí-ale-eee-v-tomto-ehm-případě-ten-autobus-je-docela-dobrý-eee-se-s-ním-projet-může-se-člověk-dívat-třeba-když-eee-chce-někam-z-okna....
V jednu chvíli se na mě tlustý Žid otočí, ukáže prstem na Terezku a řekne: Vy jste její pečovatelka? Ne, povídám. Matka? Ne, jsem její sestřenice. A ten vedle vás, ten je s vámi? Ne. Můžete mu, prosím, říct, ať zavře hubu, jde mi to strašně na nervy... Sedí přímo za vámi, proč mu to neřeknete sám? Protože mám strach.
V úterý jsem jela na výlet do Castlebaru. Fotografovat velevýznamného politika Endu Kennyho, který prý by mohl být příštím premiérem. Jako asistent se mnou jel můj fotografický parťák Radek Afro a jako doprovod naše společná kamarádka Olga, která si píše moc pěkný blog http://www.czolga.blogspot.com/ a která mi bohužel z Dublinu brzo odjede kamsi do Indonésie. Několik chvil před tím než jsme se vydali na místo velmi precizně vyjednané návštěvy, jsme zastavili u kiosku, kde si Radek kupoval jabko. S Olgou jsme si uvnitř prohlížely časopisy a moje těžká světla v dlouhém úzkém kufru na kolečkách, zůstala zaparkovaná na štorc před obchodem. No a když jsme vyšli ven, byl ten kufr pěkně počůraný od pejska, který jako by věděl, co si má o naší návštěvě myslet neboť jeho páníček volí opoziční stranu. Takže za mým kufrem se světly se teď honí pejsci – dlužno dodat, že patrně i ti bez jakéhokoliv politického přesvědčení.

Manželé, řidiči a rybáři

Vždycky mi bylo líto žen, které „věděly, jak na manžela“. Z vět typu na chlapy se musí tak či onak, se mi vždycky dělalo špatně. Nikdy mi nebylo jasné, proč bych měla chtít někoho oblafnout, notabene někoho s kým žiju, a proč bych měla doma v kuchyni používat diplomatické kličky a přesmyčky. A teď nemyslím sladké nevyhnutelné lži, jako třeba tenkrát, kdy jsem si špatnou aplikací šamponu "Polární záře" nechtěně obarvila vlasy na modro a můj muž mi rozčileným hlasem musel říct: není to špatné, ale předtím jsi to měla lepší. Mluvím o obyčejných každodenních událostech, během nichž používáme věty typu nebylo by kratší odbočit vlevo? namísto: tys špatně odbočil, musíme se vrátit, nebo kdy říkáme nééé, ten svetr už mám dlouho jen jsem ho nenosila namísto koupila jsem si nový svetr, protože se mi prostě líbil. Když mi bylo 16, považovaly kamarádky mé maminky tento postoj za milou pubertální zatvrzelost. Letos mi bude 32 a mnohé moje kamarádky považují tento přístup za hloupost a nevyspělost. Možná mají pravdu. Kdybych chtěla aplikovat poučky „vím-jak-na-chlapy“, možná bych se vyvarovala víkendu, který jsem si v duchu pojmenovala nelichotivým názvem: „Další příhoda z manželství po třiceti letech“.
Pátek ráno, vyrážíme do Wexfordu. Manžel řídí. Pět minut a je to tady: To je ale debil, jak to jede? Ježišmarjá di na bok nebo do tebe napálím. Kam čumíš, kreténe? No jasně, to je ženská, panebože, to snad není možné, blondýna jedna blbá... Ježišikriste, jak mě to naviguješ, podívej se do té mapy pořádně, kvůli tobě jsme špatně odbočili... Ale já jsem ti řekla, kde máš odbočit a tys to přejel... ale prosímtě, nevykládej, dej sem tu mapu... S tím, jak houstnou slova ve mně houstne jakási vzduchová bublina. Ani mě nenapadne pokusit se odvést manželovu pozornost někam jinam. Bublina se nadýmá nekonečných čtyřicet minut a pak PRÁSK... Praštím pěstí do palubní desky. Jedeš jak debil a nadáváš jak ještě větší debil. A na žádný výlet s tebou nejedu.
Začínám vzteky brečet, litovat se, jak mám zkažený celý den, vystupuju z auta, bouchám dveřmi tak prudce, že se vysype okýnko a dávám se na úprk zpátky domů. Po cestě zhrzeně přemýšlím o tom, proč se zrovna můj muž mění za volantem v toho nejhoršího macha a jestli se i já někdy měním v macha v sukních. Třeba při nakupování bot nebo při hlasitých úvahách o tom, proč si co nejdříve musíme vzít hypotéku a koupit byt...
Ve skutečnosti tato příhoda skončila tam, kde se otřásla palubní deska. Z auta jsem nevystoupila a díky machovi za volantem jsem se dostala nejen do nepoměrně ospalého a tichého města Wexford, ale také do velmi poetické rybářské vesničky Kilmore Quay, kde jsem pořídila pár fotek, které mi udělaly docela radost.
Po cestě zpátky se bouře zklidnila. Mlčeli jsme jako rybáři. Alda možná o tom, kolik kreténů kolem něj řídí a já o tom, jestli je diplomacie ve vztahu spíše pozitivem nebo negativem. Je potupnější nechat se vyhecovat a vybuchnout nebo citovat věty typu: nic si z nich nedělej, řídíš úplně nejlíp a všichni ostatní jsou idioti, z příručky „Jak zacházet s manželem“? Odpověď přišla v pondělí ráno, kdy jsem jela vracet auto. Asi sto metrů za domem na kruhovém objezdu jsem prorazila pneumatiku. Ani můj muž nereagoval podle příručky „Jak zacházet s manželkou“ a já jsem musela přiznat porážku. Jak ráda bych v tu chvíli slyšela slova: To nic, to je tím, jaké tady mají úzké cesty a blbé chodníky.