Bille, děkuju

Včera mi Aleš vytáhl poslední tři stehy z mého rozsekaného prstu. Pořád to bolí, ale jelikož se mi ruka začala dostávat do permanentní křeče z toho, jak nepoužívám ukazovák, zkouším teď ťukat do počítače všemi šesti. Bude to možná dýl trvat, ale to, o čem chci psát si stejně zaslouží víc času a víc přemýšlení.
I když mi život v Irsku dává občas zabrat, (život ostatně dává občas zabrat úplně všem, bez ohledu na to, kde žijí, jen my, přistěhovalci, to můžeme svést to na to, že jsme „v cizině“ a že doma by „to“ bylo jiné), tato země, toto město a lidé, které jsem tady potkala, pro mě znamenají velký životní milník. Ve svém dosud zmateném spirituálním klopýtání jsem právě v Dublinu našla směr, kterého se chci sveřepě držet, cestu, která sice není tak třpytivá, přímočará, stylová a elegantní jako celebrity, které fotím, ale která odkrývá tajemství a naplňuje duši radostí a štěstím z obyčejných věcí. Člověk, který mě vzal za ruku a na váhavý začátek této cesty přivedl, se jmenuje Bill Darlison. Reverend neboli důstojný otec dublinské církve unitářů. To je on:

Jak uvádí encyklopedie, unitáři jsou protestanti, kteří obhajují ideu jediného boha a odmítají dogma Trojice boží a božský původ Ježíše Krista. Připouštějí volný výklad bible, zastávají myšlenku náboženské snášenlivosti a ve věroukách celého světa hledají stmelující prvky. Definice, která zčásti připomíná utopii. Představa, že se člověk octne v duchovním společenství lidí, kteří respektují všechna náboženství, nikoho za nic nesoudí, bez váhání pomohou tomu, kdo to potřebuje a chovají se v duchu Dalajlámových slov „mé náboženství je laskavost“, je možná stejně fantasmagorická jako představa, že se octne třeba v Hobitíně J.R. R. Tolkiena. Ale já si tuto fantasmagorii užívám už více než rok.
Žádná definice filozofického či náboženského směru nemůže zaručit to, jak společenství ve skutečnosti funguje. Všechno je o lidech a v lidech a je možné, že dublinští unitáři by bez Billa byli jako Hobitín bez Bilba. Proto se záměrně vyhýbám psaní o unitářství a věnuju tyto řádky člověku, který svým životem a dílem citovanou encyklopedickou definici skutečně naplňuje.
Bill Darlison vyrůstal v katolické rodině na jihu Anglie. Studoval teologii a dlouhá léta učil katechismus. V Dublinu působí deset let. Jeho rozhled, láska, moudrost a lidskost svítí na cestě mnoha lidí. Do malého kostelíku u parku St. Stephen´s Green, kde působí, mě v listopadu loňského roku přivedla povinnost. Měla jsem vyfotit interiér a jelikož se kostel otevírá pouze při bohoslužbách, nezbylo mi, než zavítat na středeční mši. Bylo to poprvé, kdy jsem Billa viděla. Stál na kazatelně ve svetru a v džínách a četl krátké příběhy, apokryfy. Židovský, hindský, buddhistický, křesťanský a taoistický. Po každém nechal deseti posluchačům chvíli na přemýšlení. Když dočetl poslední, pozval všechny na kávu. Podávala se v zadní části kostela. Zůstal každý. Všichni klábosili o práci, o dětech, o tom, co budou dělat o víkendu... Myslela jsem si, že je to nějaká hippie křesťanská sekta, ale bylo mi mezi nimi tak nějak útulně. Nikdo nepředkládal dogmata, nikdo nikoho nesoudil za to, že je ateista nebo homosexuál. Najednou jsem se octla mezi lidmi, kteří vůbec neřešili to, že jsem nevyrůstala v katolické rodině a nevím, co to ve skutečnosti znamená „svatá trojice“. Mezi lidmi, kteří jsou za duchovního člověka ochotni považovat i toho, kdo nebyl na svatém přijímání a tak trochu se stydí křižovat se. Mezi lidmi, jejichž dogmatem je doktrína lásky, porozumění a snahy být každý den lepším člověkem, věřit v dobro, konat dobro a být vděčný za dar Život.
Bill se zabývá filozofií obecně a jedním z jeho zájmů je mimo jiné i astrologie. Přes dvacet let dával dohromady materiál k textu, který se zabývá astrologickými symboly v evangeliu svatého Marka. Knihu letos dokončil a už druhý měsíc pořádá každou středu seminář na téma „Evangelium a zodiak“. S partou sedmi lidí se scházíme večer v malé místnosti pod kostelem, čteme kapitoly z Marka možná nejméně srozumitelného evangelia Nového zákona a Bill nám nabízí jednu z možných interpretací, a sice tu, že autor poselství vycházel ze starověké astrologie, ze symbolů, typických pro dvanáct znamení zvířetníku a byl zasvěcený nejen do změn na obloze a v přírodě, ke kterým dochází v průběhu celého roku, ale i do řecké mytologie. Podivný text se najednou stává srozumitelný. Uzdravení a zmrtvýchvstání je duchovní procitnutí, nebeské království je třeba hledat tady na zemi. Desítky šifer odkrývá astrologická symbolika. Nikdo se nezabývá tím, jestli Maria byla opravdu panna, jestli měl Ježíš skutečně nadpřirozené schopnosti nebo jestli měl nějaké sourozence.
Jako malá holka jsem se jednou zúčastnila hodiny katechismu na Velehradě. Mluvilo se o tom, jak a kdy se správně modlit. Pamatuju si, jak jsem se pana faráře zeptala, proč se vlastně člověk modlí a dovolila jsem si říct, že by se možná neměl modlit pravidelně, když se mu třeba nechce. Dost nevrle se na mě tehdy podíval a pak mi položil řečnickou otázku – „A co věčnost?“. Bylo mi třináct let. Už jsem tam nikdy nešla, protože nevím, co je to věčnost.
Dnešní vánoční mše byla o radosti ze života a o tom, že si máme vážit toho nejvzácnějšího daru – skutečnosti, že na tomto světě můžeme žít. Bill citoval slova německého filozofa Rudolfa Christopha Euckena, který napsal – i kdybyste jen jednou za celý život řekli děkuju, je to dost!
Letos jsem k Vánocům mimo jiné dostala i krásný deník, vázaný v hedvábí. Pořád jsem přemýšlela o tom, co si do něj budu psát. Dnes jsem na to přišla. Každý večer si zapíšu aspoň jednu věc, za kterou jsem v ten den mohla být vděčná a v duchu jsem za ni chtěla poděkovat. Dnes by jich byl celý sloupec, ale na jednom z prvních míst by určitě stála tato čtyři písmena: BILL.
Zítra odjíždíme na šest dní do Paříže, takže musím své psaní ukončit a jít se konečně sbalit. Krásné svátky všem, kteří čtete a mockrát děkuju za krásné vzkazy! Děkuju.

Edinburgh a nemocnice: nikdy více!

Dějí se úplně jiné věci, než o kterých bych chtěla psát. Ještě jsem se nevzpamatovala z šíleného vánočního večírku v Edinburghu a už se musím srovnat s tím, že mám rozsekaný levý ukazováček a otisky tohoto mého prstu nadobro ozdobí čtyři jizvy.
Takže popořadě. Vánoční párty ve skotském hlavním městě vymyslela děvčata z kanceláře někdy začátkem září. Vymlouvala jsem se na doktory, práci i příjezd rodinných příslušníků, leč termín večírku se měnil tak často, že jsem všechny výmluvy záhy vyčerpala a říci šéfovi, že si Edinburgh může strčit někam, že chci radši vánoční prémie a dva dny volna, mi jaksi nepřipadalo vhodné.
Edinburgh stojí za návštěvu, je to opravdu krásné město, ale dva dny dámské jízdy se čtrnáctkou z naší kanceláře je mému naturelu blízké asi tolik, jako by byla třeba noční jízda po techno klubech v Helsinkách s partou japonsky hovořících adolescentů.
Zkrátím to. V letadle to ještě šlo. Děvčata pořád pištěla, že jsou excited neboli vzrušeně nadšená a že už „tam“ chtějí být a dvojičky až trojičky se dohadovaly o tom, komu se podaří score boy neboli sbalit chlapa. Bylo mi vysvětleno, že to ale neznamená žádný sex nýbrž pouhé snugging čili muchlování. To mě uklidnilo.
Na místo jsme dorazili kolem půl šesté, večeře byla v deset. Mezitím se odehrálo několik koleček drinků nejdřív v hotelovém baru a pak v samotné restauraci, kde jsme už úplně vysílení čekali na předkrm. V hotelu se všichni převlékli do „večírkových“ šatů. Moje garderóba není pro tyto příležitosti dost vybavená a kupovat si to, co nosí Irky (tuto sezónu zlaté či stříbrné úpletové halenky s legínama), by mě ani ve snu nenapadlo. Takže jsem si vzala své oranžové jarní šatky, na kozačky našila oranžové mašličky, natáhla si zelené punčocháče a do vlasů jsem si uvázala zelený šátek. V tomto úboru cirka za 15 euro jsem sklízela velký úspěch, nejen u děvčat. Kdybych chtěla score a boy, asi bych měla šanci. Mezi černozlatostříbrnými blondýnkami jsem mírně razila a v restauraci se mi třikrát stalo, že mi zezadu na rameno zaklepal nějaký sličný a podnapilý Skot a ptal se, odkud že přicházíme. Své kolegyni Rosie jsem se snažila vysvětlit, že to není o tom, co má ženská na sobě, ale o tom, že z ní jde cítit, že je sama sebou a nehledá chlapa na jednu noc. Rosie však opáčila, že mám prostě velké štěstí a dál spiklenecky pokukovala kolem sebe.
Takže jsem si užívala toho ŠTĚSTÍ a snažila se alespoň držet tempo v konverzaci s děvčaty. Věty typu vypadáš senzačně, to jsou úžasné šaty nebo do jakého klubu potom půjdeme? nebraly konce. Po dvouhodinové večeři mi ale došlo, že dýl už to prostě nedokážu a když jsme se přesunuli do vedlejšího klubu a holky se postavily do řady ke vstupu před bodyguarda, začala jsem se loučit. Jenomže se to úplně zvrtlo... Gilly, se kterou jsem spala na pokoji, se najednou octla vedle mě a brečela. Bodyguard u vchodu na ni totiž ukázal prstem a řekl: "Tahle slečna je velmi opilá, ta dovnitř nepůjde." Gilly má bohužel tu smůlu, že na ní jde poznat i jedna sklenička vína. Do ponižující konverzace se vložil náš šéf Michael, který se začal Gilly zastávat. Ovšem ve chvíli, kdy konverzace dosahovala bodu, ze kterého není jiného úniku než prásknutí dveřmi, facka či rozbití talíře, se ozvalo z konce řady žuchnutí. Přes zábradlí před klubem přepadla Ger, totálně na mol, ani obraz ani zvuk neboli kaša malta, jak se u nás též praví. A jelikož jsem byla nachystaná jít zpátky do hotelu a ještě k tomu střízlivá, z ničeho nic jsem se octla v situaci milosrdné samaritánky a společně s Jillian jsem po chodníku vlekla skoro metrákovou maminku dvou dětí, která si po roce mateřské totálně vypila hlavu. Nikde žádný taxi a Ger se zcela poddávala zemské gravitaci. Do hotelu nás nakonec zavezl rikša, který se v těch ulicích Edinburghu zjevil bůhvíjak. Ger jsme uložily do postele, vyzuli jí boty a oblékly pyžamko, načež Jillian pravila, že takhle přece večírek neskončíme. Navrhla, abychom se do klubu vrátily, daly si s holkama jeden drink a trochu si zatančily. Učinila jsem poslední pokus zbourat zeď a šla s ní. Opít se, na to už bylo pozdě, zdálo se mi, a tak jsem si koupila kolu. Chvíli jsme tančily a když se mě najednou kolegyně Debora zeptala, jestli si nechci šňupnout kokainu, rozhodla jsem se své snahy „zapadnout do party“ definitivně ukončit. S úsměvem číslo čtyři jsem se odporoučela do postele, ve které jsem až do sedmi ráno nedokázala ani na chvíli usnout.
Druhý den se děvčata vzpamatovávala z kokainového opojení a vyspávala kocovinu a já, jako trapně vzorný skaut, na čele nápis NEJNUDNĚJŠÍ ČLOVĚK V EDINBURGHU, jsem po probdělé noci vyrazila do města. Tady je pár obrázků.



Aspoň vím, že s holkama na párty už nikdy nepojedu. A od včerejška už vím taky to, že prsty se nemají strkat do zapnutého mixéru. Večer jsem si totiž chtěla celý ten nanicovatý večírek vynahradit a jelikož ráda kuchtím, nachystala jsem si suroviny na skořicovo-oříškové tyčinky. Aldu jsem vyslala pro víno a malovala jsem si, jak budeme v kuchyni, popíjet, vařit, krájet, chystat... a když jsem vybírala ukazováčkem zbylé oříšky zpod nožů elektrického mixéru, nechtěně jsem ten stroj asi na vteřinu zapnula. Pak si mlhavě vzpomínám, že jsem zmateně poletovala po bytě, všude kapala krev, Alda přišel a nestačil se divit. Jeli jsme na pohotovost, kde mi to zavázali a řekli, abych počkala na doktora. Po dvou hodinách ve velmi frekventované čekárně, která páchla alkoholem a připomínala spíš záchytku, přišla sestra, která nám oznámila, že budeme čekat ještě minimálně pět hodin, protože před námi jsou akutní případy, těžké úrazy a havárky a doktoři jsou jenom tři. Připomínám, že pokud Ir řekne „dvě minuty“, znamená to ve skutečnosti patnáct minut, půl hodiny je minimálně hodina, no a pět hodin, to mohla být klidně celá noc. Sestru jsem hystericky požádala, ať mi to aspoň vyčistí a převáže pořádně, že se půjdu domů vyspat. „Jů, já jsem vám to ještě nevyčistila?“, ptala se pitomě, a já jsem si vzpomněla jak nám jednou spolubydlící Michal vyprávěl historku o tom, jak jeho kolega zbytečně přišel o uřezaný prst jen proto, že mu ho v irské nemocnici včas nepřišili. V půl deváté ráno jsem na pohotovost nastoupila znovu. Viděla jsem odcházet lidi, kteří se mnou v čekárně byli už v deset večer. Ráno jsem naštěstí čekala jen hodinu a půl. Ošetřovatelka mi dala anestézii, zašila mi všechny čtyři hluboké záseky na posledním článku a s patnácti stehy, receptem na antibiotika proti infekci a třemi brufeny mě poslala domů. Tak skončilo mé třídenní martýrium. Teď to už prý bude jenom bolet.

Jak jsem fotila českou Miss World

Na rozdíl od předchozí neblahé zkušenosti s fotografováním Miss World 2004 Rosanny Davison (viz: archiv June 2006), bylo fotografování Taťány Kuchařové poměrně příjemným zážitkem. Odehrávalo se minulý týden v pátek v domě organizátora světové soutěže a porotce Krishe Naidoo, který je původem Ind, ale se svojí ženou žije střídavě v Londýnském apartmánu u Temže a v rezidenci v Dalkey, velmi prominentní části Dublinu. Připouštím, že ze mě může mluvit vrozený patriotismus, ale jelikož je celý tento blog založený pouze na osobních pocitech, můžu si dovolit napsat, že ve srovnání s Rosannou je Taťána neobyčejně milý člověk, který vyzařuje lidské teplo. Do Dublinu přijela kvůli nějakému charitativnímu plesu a když jsem ji tak viděla ve společnosti porotcových nohsledů, osmnáctiletou holku, která se kvůli nějaké soutěži, která je sice světová, ale ve srovnání s tím, co se ve světě děje, vlastně asi skoro nic neznamená, bylo mi jí trochu líto.
Jistě, Taťána není žádná Popelka a značně povznesenou, lehce povrchní společnost odborníků na módu a krásu zvládala s přehledem, stejně jako sobotní charitativní ples, myslím. Ale přesto jsem přemýšlela o tom, jak se tak může osmnáctiletý člověk, hledající identitu, cítit, když se najednou stane loutkou na ukazování, tváří kampaní a reklam a objektem fotoaparátů, které se ho na nic neptají a chtějí hlavně to, aby se hezky usmíval. Asi to zbytečně moc rozebírám... V každém případě mě v pondělí v práci dost naštval komentář mé kolegyně Emer, která s Taťánou dělala rozhovor. Řekla, že to byla NUDA, snad za to prý může jazyková bariéra a to, že je Taťána tak mladá. (To by mě tedy vážně zajímalo, jaká moudra ze sebe chrlila Rosanna. Rozhovor z Madeiry, kde jsem ji v červnu fotila, se hemží slovy fantastic, gorgeous, magnificant a lovely a jedním z takových těch vytučněných citátů, které se dávají doprostřed textu a mají být atraktivní, aby vzbudily pozornost, je věta: „MĚLI JSTE MĚ VIDĚT VE ZKOUŠKOVÉM OBDOBÍ... BRÁCHA MI ŘÍKAL, ŽE VYPADÁM JAKO HOMELES“)
Můj šéf Michael si přisadil, že Tatiana je sice very pretty, ale že není tak atraktivní jako Rosanna. Naštvalo mě to proto, že tito lidé za krásu považují blonďaté vlasy, pleť oranžovou po samoopalovacím krému, vybělené zuby, drahé oblečení a bohaté rodiče. A´propos, tady v Irsku bohatý rovná se vzdělaný. Nikdy předtím jsem si to moc neuvědomovala, ale pravda je, že „na západě“ se vzdělání vždycky platilo, a tak, když chtěl člověk dosáhnout akademického titulu, musel pocházet z dobře situované rodiny. Irská Miss je sice velmi povrchní, ale jelikož je její tatínek uznávaný hudebník a oblíbený člen dublinské smetánky, má vyšší ekonomku a podle zdejších měřítek je tudíž ambiciózní, vzdělaná a ví. Já mám dva vysokoškolské diplomy, ale jelikož nechodím na večírky, nejsem trendy, nikdo tady nezná moje rodiče a nemám vybělené zuby, v kanceláři plné vzdělaných blondýnek, které vyrábí časopisy o televizních pořadech, dublinské smetánce a problémech teenagerů, patřím mezi outsidery. Vím, vím, teď to znělo tak trochu jako sebelítost, zahalená do pokusu o sebeironii. Nebyl to však záměr. Jak se říká, "mám to v paži". Jen si tak občas přemýšlím o tom, jak strašně podivná, nezajímavá a politováníhodná musím mým kolegyním připadat. Zvlášť, když občas slyším poznámku „Česká republika, Moldávie nebo Rumunsko, no, to je jedno...“ Proto soudím, že i kdyby česká Miss World vymyslela perpetum mobile, ale její rodiče zrovna nějakým nedopatřením nevlastnili mezinárodní síť hotelů, bude v očích zdejších večírkových intelektuálů pořád jen „odněkud z východu“ - tak trochu nudná a neatraktivní. Ale abych nekončila tak strašně pesimisticky, slibuju, že si v příští kapitolce si napíšu o skupině lidí, které jsem tady poznala, a kteří nechodí na večírky, nejsou trendy, vůbec nejsou povrchní, ale jsou opravdu hodně vzdělaní.
A tady je pár obrázků Taťány:

Všechno je jinak

... tak jako v té židovské anekdotě, kterou vyprávěl pan Werich. Rabín umírá a kolem jeho lože stojí ctihodní představitelé židovské obce. „Pověz nám, rabi, k jaké největší moudrosti jsi v životě dospěl,“ ptají se ho. A starý muž odpoví: všechno je jinak.
Hodně často teď na tato slova myslím. A nejen proto, že mě mé fotografické putování v Dublinu přivedlo k duchovnímu učiteli, reverendu Billovi Darlisonovi, o jehož moudrosti, jejíž esencí je právě vědomí toho, že všechno je jinak, se chystám napsat na těchto stránkách podrobněji. Myslím na ně také proto, že se dozvídám věci, jež příběhy, o kterých jsem si psala a o nichž jsem přemýšlela, ukazují v úplně jiném světle.
Krátkou a slibuji, že letos už poslední vzpomínkou, se vrátím ke kapele Westlife. Minulý pátek jsem si po jednom focení dlouho povídala s vizážistkou Ashling. V dublinském šoubyznisu se pohybuje už přes dvacet let a zná kdekoho. Pro Westlife několik let pracovala a o čtveřici se nevyjadřuje nikterak chvályhodně. Můj zážitek s nagelovanými hochy ji ale docela překvapil. Když jsem se ve svém vyprávění dostala k tomu, jak se Marc nasupil, když jsem po něm chtěla úsměv a začal odcházet ze scény se slovy „nikdo mi tady sakra nebude nařizovat, kdy se mám usmívat“, skočila mi Ashling do řeči s tím, že právě Marc byl vždycky ten nejpříjemnější ze všech. Tichý a skromný. Teprve před rokem na sebe veřejně prozradil, že je gay, do té doby s tím pravděpodobně dost bojoval. Ashling si ale už před lety, kdy se pohybovala v zákulisí slavného čtyřlístku, všimla, že mezi Marcem a ostatními členy kapely je něco podivného. Něco, co ji dost pevně utvrdilo v tom, že ostatní členové kapely Marca šikanují. Takže to, že se na mě Marc osopil, se mnou asi vůbec nesouviselo. To, co jsem si tak hloupě brala osobně, byl patrně úplně jiný příběh, jehož hybnou silou jsou podivné nitky vztahů mezi Marcem a ostatními členy kapely Westlife, kteří mi poslušně ukazovali své vybělené jedničky a dvojky a hráli se mnou dementní hru „na sýr“. Všechno je jinak.
Ashling mimochodem pracovala taky pro kapelu Boyzone. Na slavnou pětici, která se rozpadla v roce 1999 a která během pěti let prodala deset milionů nosičů, nedá dopustit. Vyprávěla mi, jak Boyzone jezdili v začátcích na rozhovory, focení i koncerty městskou hromadnou dopravou, jak byli skromní a nezkušení, nikdy jim prý nestoupla sláva do hlavy tolik, jako jejich následovníkům a nikdy si nevypěstovali hvězdné manýry, možná proto, že pocházeli z rodin dělníků, takzvané „settled working class“, jak se tady říká.
Od Ashling jsem se také dozvěděla zajímavé věci o panu fotografovi H. Několikrát jsem se o něm na těchto stránkách zmínila. Pan H. byl hlavní fotograf časopisu VIP, asi před třemi měsíci dal ale definitivní výpověď. V závěru svého působení neblaze proslul tím, že na focení přicházel s dvouhodinovým zpožděním a své objekty urážel. Nežinýroval se říkat ženským před svým objektivem „vy jste tlustá, stoupněte si tam dozadu, ať to není vidět“ a odmítal fotit v místech, která se mu prostě nelíbila. Jenomže pan H. nebyl podle všeho prvoplánový hulvát. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil mezi fotografickou špičku v Irsku. Fotil koncerty a slavné irské kapely, „tyká“ si se všemi z U2 i s jejich rodinnými příslušníky a milovníci irské rockové scény na celém světě zřejmě ani netuší, kolik obrázků pana H. mají ve své sbírce cédéček. Jenomže panu H. se nedostalo tolik uznání, kolik by si za svou práci asi zasloužil. Jelikož musel živit rodinu, stal se z něj „společenský“ fotograf, a tak trochu zahořkl. Sám to prý na sobě pozoroval. Před časem si koupil dům a začal ho spravovat, a přitom zjistil, že mu to přináší potěšení a uspokojení a že ho to baví daleko víc než fotografování. Když ho Ashling viděla naposledy, pomáhal ve vesnici, kde bydlí, se stavebními úpravami klášterní školy. A svůj digitální Hasselblad za 19 tisíc euro má bez výčitek zamknutý doma ve skříni.
Ještě, že je všechno jinak. Člověk si ale musí přestat vytvářet domněnky a brát si věci osobně. „Celý váš život je sen. Žijete ve vlastní fantazii a všechno, co o sobě víte, je pravda jen pro vás. vaše pravda neplatí pro nikoho jiného včetně vašich dětí nebo rodičů. Každý člověk sní své vlastní sny. Poroto musíme přijmout rozdíl mezi lidmi, musíme respektovat sny druhých lidí.“ Don Miguel Ruiz, mexický autor, nositel učení starých Toltéků.
V uplynulých dnech jsem pro časopis VIP fotila herečku Taru Leniston, která teď působí v LA a stýská si po mamince, která po rozvodu zůstala s nejmladší Tařinou sestrou na Novém Zélandu,

komika Allana Shorta, který, dostal příležitost a začal dělat úspěšný ranní proud v rádiu, a teď se usmívá a vtipkuje i doma v soukromí neboť letošní Vánoce může konečně nakoupit spoustu dárků a vzít ženu na dovolenou,

principála a primadonu baletního souboru v Corku – Allana Foleyho a Monicu Loughnan – on je gay a ona se učila 13 let baletit v Rusku a díky tomu, že jsou to neobyčejně milí lidé, to bylo jedno z nejlepších focení, které jsem kdy zažila

a zpěvačku Shelley, kterou si před pár týdny vzala pod křídla bývalá manažerka Madonny Caresse Henry, která, jak se zdá, vyhrála v 23 letech boj s rakovinou a o jejíž písničky, které si píše sama, se uchází Jennifer Lopez

A fotila jsem taky Miss World 2006 Táňu Kuchařovou, ale o tom napíšu až příště.

Zajímaví, zábavní a výjimeční Westlife

Dostalo se mi v pátek té neobyčejné cti fotografovat slavnou irskou kapelu Westlife, která je známá a populární nejen tady na evropských ostrovech, ale také na australském, africkém a asijském kontinentě. Nepatříte-li zrovna mezi fanoušky Backstreet Boys, Boyzone, Take That a jim podobných lunatiků, jméno Westlife vám patrně také nic neřekne. Ale internetová encyklopedie Wikipedia uvádí, že mezi lety 1999 až 2005, se tito hoši třináctkrát umístili se svými singly na prvním místě hitparády ve Velké Británii a v žebříčku úspěšnosti se tak dostali na čtvrté místo za Beatles, Elvise Presleyho a Cliffa Richardse. Zatímco v předchozích letech byla jejich cílovou skupinou náctiletá děvčátka, v současnosti jsou to prý maminky. Víc o nich napsat nedokážu a ani jejich hudbu blíž popsat neumím neb jsem je, myslím, nikdy neslyšela. Ne proto, že bych byla intelektuální snobka a chlapecké kapely a priori odsuzovala, ale proto, že jsem zkrátka podobnou hudbu nikdy nevyhledávala a jestli jsem Westlife slyšela v rádiu nebo v obchodním centru, nevěděla jsem, že jsou to oni.
Dnes už mohu říci, že tyto chlapce asi ani nikdy slyšet nechci. Vzali mi spoustu energie a síly, zkazili půlku dne a vyvrátili mé dosud pevné přesvědčení o tom, že velké hvězdy jsou většinou milí a skromní lidé.
Focení se konalo v Ice Baru hotelu Four Seasons, kde kapela bydlela během svého světového turné. V Dublinu dvakrát vyprodala velkou halu Point Theatre a jelikož měla opravdu nabitý program, manažer Steven, který vypadá, jako kdyby sám poslouchal spíš funky, rythm ´n blues a soul, nám na focení pro VIP uvolnil pouze hodinu – od desíti do jedenácti. Za tu dobu jsem měla udělat devět různých obrázků, slovem „různých“ rozumějte „s různým pozadím“. Světla se měla přesunovat mezi bílými stěnami, bílým barem, béžovými závěsy a hnusnými šedočernými sedačkami.
Jako první přišel s patnáctiminutovým zpožděním Nicky. Docela milý blonďák, kterého Irové znají také jako partnera Georginy Ahern, dcery premiéra Bertieho. Během dvou minut jsem s Nickym napráskala, jinak se to bohužel říct nedá, několik obrázků, přesunula si světla a nachystala se na druhého člena kapely. To všechno briskně, téměř závodním tempem, neboť jsem očekávala, že se dostaví záhy.
Skoro jsem se nemýlila. Shayn se dostavil záhy po deseti minutách. Na zbylých sedm obrázků a titulní stranu časopisu TV Now mi zůstala necelá půlhodina. Bylo už tři čtvrtě na jedenáct, když konečně přišli zbylí dva členové společně s posádkou neboli crew, kterou tvořili dva vizážisti, asi tři lidé z vydavatelství, několik asistentů, ochranka a další „bedňáci“. S chlapci jsem si podala ruku a představila jsem se jako Beta. Oni se nepředstavili. Zvykli si asi na to, že svá jména říkat nemusí, jelikož je každý zná. Požádala jsem je, aby se přesunuli ven zapózovali mi na terase podél zábradlí.

Stihla jsem udělat pět snímků (trvalo to asi půl minuty), načež si Westlife usmysleli, že jim svítí do očí a vůbec, že se jim to místo na fotku nezdá. Svůj názor s nikým nekonzultovali a svévolně se odebrali zpět do baru. Sedli si na stoličky, poručili si každý drink a poradili mi, ať je vyfotím za barem. Manažer mě upozornil na to, že mi zbývá deset minut. Když jsem si světlo postavila ze strany před bar a začala si je rovnat do formace, tak, aby zakryli ty drinky, neskrývali chlapci překvapení nad tím, že je nefotím z pozice barmana. Začali být trochu rozmrzelí. Cvak, cvak, cvak, následoval rychlý převlek do neformálního oblečení a pár fotek uprostřed místnosti, načež přišla řada na vánoční titulní stranu pro TV Now.
Pro tyto účely přinesla redaktorka Bianca santaklausovské čepice a vánoční dekorace. Dva chlapci si odmítli čepici nasadit, aby nevypadali jako idioti, a raději si omotali vánoční řetězy kolem krku. Na titulní stranu jsem musela přinést vybělené zuby, a tak, i když mi to nebylo ani trochu příjemné, nezbylo mi než na ně volat: „Úsměv, přátelé, usmíváme se, prosím, cheeeese...“

Bylo pět minut před jedenáctou, když Marc, ten černovlasý vzadu bez čepičky, prohlásil: „Nikdo mi tady sakra nebude nařizovat, kdy se mám usmívat“ a začal odcházet. Takhle po ránu po něm chtít, aby se usmíval, to byla nestydatost, kterou musela jít Bianca „vyžehlit“. Laskavě Marca prosila, aby nám ještě, ještě, chvililililinku sólo zapózoval. Měla jsem strašnou chuť se na něj šklebit, ale nemohla jsem, a tak jsem aspoň démonicky rudla a flekatěla. Hotovo, konec, převléct a do rádia, zavelel KONEČNĚ manažer a já jsem si oddychla. Někde mezi terasou a barem mi začalo být jedno, jestli nějakou fotku přinesu. Marc se ještě ke mně stačil přitočit a slovy „can I see!“ (můžu se podívat), které ani zdaleka nebyly proneseny jako otázka, nýbrž jako příkaz, nakláněl hlavu nad displej mého fotoaparátu. Řekla jsem NE, tak jako to říkám úplně každému, načež všichni v místnosti na několik okamžiků zkameněli a pomalu ke mně začali otáčet hlavy. Bianca však hbitě přiskočila, vyrvala mi přístroj z ruky a teatrálně zašvitořila: „cha chá, samozřejmě, že můžeš, Marcu, to byl jenom vtip...“
Chtělo se mi zvracet. Nejraději bych to celé hnusné exkluzivní focení vymazala z paměťové karty. Biance jsem se snažila vysvětlit, že nerudnu proto, že bych byla na fantastické a úchvatné Westlife uražená, ale proto, že jsem vynervovaná z toho, že jsem se na žádný snímek nemohla vůbec připravit. Jsou bohužel technické záležitosti, které se přeskočit nedají ani když má člověk digitální zrcadlovku. Tvářila se chápavě a v redakci tvrdila, že Westlife byli tentokrát opravdu hodně podivní. V pondělí ovšem editorce magazínu mimo jiné vyprávěla, že Westlife byli sice trochu unavení, ale jinak v pohodě, bylo to skvělé. A já jsem si dnes od té editorky, která nikdy v Dublinu nejela autobusem, nikdy si nemusela brát z banky půjčku, nikdy nevečeřela v obyčejné hospodě a nikdy nežila bez hospodyně a chůvy, musela vyslechnout přednášku o tom, jak je občas nutné, aby člověk v životě spolkl i ty primadony a že bych si měla uvědomit, že svět celebrit je prostě takový a že slavní lidé sice mají své vrtochy, ale že kdyby byli jako my, normální lidi, tak nejsou ničím zajímaví.
Amen.

Paparazzi z Piccadilly

Na londýnskou večeři, o které jsem se zmiňovala v posledním zápisu, se překvapivě dostavili i naši rodiče. Moje sestra Kateřina je v poslední době samé překvapení. Neměli jsme ani tušení, že se v jejím bytě sejdeme všichni. Po dlouhé době jsme strávili asi dva dny v rodinném kruhu. Všechno se fotilo, dokonce se nám podařilo zorganizovat skupinové rodinné foto. Kromě toho jsme v Londýně stačili taky zhlédnout krásnou výstavu Augusta Rodina v Royal Academy of Art, doslova napumpovanou obrovskou energií a vášní, kterou pan sochař vtesával do mramoru a odléval do bronzu, spatřit v akci Budgiemana, veselého chlapíka, který před Tate Modern Gallery vystupuje s cvičenýma andulkama (můj muž se jím nechal doslova unést, dokladem čehož je následující fotografie)...

... a také se setkat s přítelem, fotografem Gerardem Wyerem, který se mnou vloni absolvoval kurz modelingové fotografie na londýnské College Of Fashion a dnes se živí jako paparazzi.
Sraz jsme měli na náměstí Piccadilly. Tam, kde Gerard tráví všechny páteční a sobotní večery. Živí se jako lovec obrázků celebrit, které chodí pařit do místních klubů. Pracuje pro agenturu, ale není jí nijak povinován, je na volné noze. Agentura se pokouší prodat to, co Gerard přinese a o peníze se s ním dělí fifty fifty. Vždycky jsem si myslela, že život paparazziho je skrývání se ve křoví, pokoutně zastrčený objektiv v klopě kabátu, čekání v autě se spuštěným okýnkem. Možná kdysi a možná někde jinde. Bizarní trh médií, prodávajících celebrity, funguje jako slušně zavedený podnik. Celebrity, které jsou většinou zajímavé jen tím, že jsou celebrity, chodí do klubů na Piccadilly víceméně proto, aby byly „uloveny“. Agentura, která funguje částečně i jako kavka, má poměrně solidní informace o tom, kdo a kdy si jde na drink a svým fotografům dává tipy. Když je ale paparazzi v byznisu delší dobu a se slavnými tvářemi si takzvaně tyká, dělá se to tak, že se vzájemně domluví. Třeba Pete Doherty se nechá vyfotografovat „paparazzim“ tak, aby to vypadalo, že je to „náhodou“ a fotograf se s ním za to rozdělí o půlku svého honoráře od agentury.
Ani nováček, který se chce věnovat tomuto oboru fotografie, však nemusí přijít zkrátka. Informace o tom, kam chodí slavní na drink, velmi rádi podávají sami majitelé klubů a barů. Proč ale nepouští fotografy dovnitř svého podniku, když už dávají avízo, a za každou cenu hrají hru o „ochraně soukromí svých zákazníků“? Přece proto, že čím víc fotografů s masivními objektivy se mačká u hlavního vchodu, tím víc skutečných zákazníků se chce dostat dovnitř. Za to, aby si mohli dát koktejl u baru, kde se včera opil třeba Hugh Grant, jsou někteří lidé ochotni zaplatit neuvěřitelné peníze. Zvrácená záliba, která může mít mnoho podob. Vzpomínám si na seminář Joe Buissinka, který žije v LA a fotografuje svatby celebrit. Joe nám vyprávěl, jak se na svatbu Jennifer Lopez dostal neznámý člověk z ulice, který si od jakéhosi bratrance slavné „džej lo“ koupil pozvání za deset tisíc dolarů. A ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsem jednou fotila interiér nočního klubu Lillies Bordello v Dublinu na Grafton street a dáma, která mě prováděla, mi vypočítávala, kolik stojí členství v klubu. Nějaká zlatá karta přijde ročně až na dva a půl tisíce euro. Logicky mě zajímalo, jaké přináší výhody, jestli má její držitel zdarma třeba měsíc v roce občerstvení... Ta dáma se na mě po této otázce dost zhnuseně podívala a odvětila, že výhodou je přece to ČLENSTVÍ v nejprestižnějším klubu, kam chodí aj celebrity. Nu, kdož ví, třeba je člověk skutečně opojen spatří-li na vlastní oči Van Morrisona.
O tomhle všem jsme si s Gerardem povídali v thajském bistru a shodli jsme se na tom, že to je obskurní a trapné. No jo, ale účty se platit musí, takže Gerard si vytáhl z baťohu své dělo a uličkami zpět k Picadilly se prodíral se slovy „tady se musíš na každého dívat, protože nikdy nevíš, koho můžeš potkat“. A já zítra fotím šampónovou chlapeckou kapelu Westlife. Nikdy jsem je neslyšela ani neviděla, ale prý jsou taky strašně slavní. Tož uvidíme.
A aby to zase dnes nebylo úplně bez obrázků, posílám pár fashion fotek, které mi v poslední době udělaly radost. Focení se odehrávalo v posilovně Crunch v Temple baru a modelkou byla nesmělá Dáša ze Slovenska.

Kevin Myers a Terry Bradley

Z poslední doby mám dvě oblíbené fotografie. Portrét novináře Kevina Myerse v jeho pracovně a portrét malíře Terryho Bradleyho v jeho ateliéru. Terry žije nedaleko Belfastu v krásném domě se svojí ženou Ashley a se třemi dětmi Zacem, Hallem a Ellou. Pilně pracuje a daří se mu hodně prodávat. Své oleje tiskne jako se třeba tisknou grafiky a prodává je v sériích. V Irsku se dostává do širšího povědomí. Díky tomu, že stále více lidí chce mít doma tisk Terryho Bradleyho, dostala jeho rodina druhou hypotéku na dům přímo v Belfastu... aby to děti neměly daleko do školy.
Terry je moc milý a vstřícný člověk. Nově příchozí vítá doslova s otevřenou náručí, polibkem na tvář a pozdravem "Hi, pet!" (ahoj mazlíku :-) Z domu na samotě, kde má ateliér, chce do budoucna udělat tvůrčí usedlost. Otevřený plenér pro umělce, zejména malíře, ve kterém se budou pořádat setkání, semináře, kurzy a workshopy. V domě Terryho a Ashley by si člověk mohl lehce připadat jako v pohádce a propadnout dojmu, že na světě jsou šťastlivci, kteří mají zkrátka všechno. Bohužel Terry má ještě něco navíc. Trpí maniodepresivní psychózou. S depresí se vyrovnává tak, že beze slova odejde od rodiny na týden, na dva... a nikomu o sobě nedává vědět.
Tady je Terry při práci:

Před Kevinem Myersem mě všichni kolegové z VIP varovali: je nepříjemný, dokáže být pěkně ostrý, nechce se pro náš časopis fotit, ale máš šanci, protože je hrozně moc na ženské. Půl dne jsem neposlouchala nic jiného, než jak si mám dávat pozor a snažit se být jánevímjaká. Jednu podstatnou věc ale neřekli. Kevin a jeho žena Rachel mají osm pejsků z útulku a tři koně. A kdo má rád zvířata, má rád i lidi a ještě radši lidi, kteří mají rádi zvířata. Upřímně, při příjezdu na Kevinovu samotu ve wicklowských horách mě víc než samotný pan novinář, co je na ženské, zaujal jeho jedenáctiletý Jack Russel teriér s legračním jménem Nosy (od slova nose neboli nos - prý proto, že má protáhlý šňupák). No a jelikož Nosymu jsem se asi taky líbila, tak se s mojí přítomností smířil i Kevin. Po pravdě řečeno, příjemnější focení jsem dlouho předtím nezažila. Kevin se zajímá o všechno, je chytrý a samozřejmě nesnáší pozérství, na kterém je bohužel časopis VIP založen. V těchto dnech vyšla jeho kniha Watching the Door: A Memoir 1971-1978 o jeho sedmiletém působení v Belfastu v době, kdy tam vrcholil konflikt mezi katolíky a protestanty. Kevin píše pět dní v týdnu exkluzivní sloupky pro Irish Times a lakonicky řečeno, je to svérázný komentátor a publicista, kterého všichni s oblibou nenávidí (they love to hate him), odkazují na něj, diskutují o něm a píší komentáře k jeho komentářům.
Hlavní fotografie, kterou jsem chtěla přivézt, měl být detailní portrét v jeho pracovně. Rachel, která je jinak strašně hezká a příjemná osůbka, mi ale hned zezačátku focení v Kevinově pracovně zatrhla. Prý tam má strašný binec. Během focení se mi ale Kevina podařilo přimět k tomu, aby dveře od té své tajnemné komnaty aspoň otevřel. Podařilo se mu poodtlačit je asi tak na půl metru. Rachel nelhala. Něco takového jsem v životě neviděla. Kevina se mi podařilo odzbrojit výrazem úžasu a nadšení číslo pět a prosebným výrazem číslo čtyři. No, trochu kecám, asi jsem nic předstírat nemusela. Z obrázku před sebou jsem byla tak nadšená, že Kevin neměl to srdce zavřít a sám řekl: ok, ale jenom jednu fotku. Bez světel, jen s přídavným bleskem, dvě minuty a ještě že jsem měla na foťáku širokáč. Tady je ten obrázek:

Tak, dnes budeme s Aldou večeřet u mé sestry v Londýně, kde také strávíme víkend. Musím se aspoň na chvilku ukázat v redakci, takže ukládám, posílám a chvátám pryč.

Rok poté II

Trochu se s tím psaním v poslední době loudám. Mému blogování brání většinou docela pádné pracovní důvody. Minulý týden jsem fotila malíře Terryho Bradleyho v Belfastu a modelku Dášu v jedné dublinské posilovně se zlatýma kachličkama a včera novináře Kevina Myerse http://en.wikipedia.org/wiki/Kevin_Myers. Když k tomu připočtu nemálo produktů, focení na dvou víkendových párty a to, že všechny obrázky, které svému vydavateli nabízím, musí projít nějakou minimální editací (převodem z formátu RAW a následně převodem z RGB do CMYK), vyjde mi z těchto pár akcí osm nabitých pracovních dní, během nichž jsem se nezastavila. Před rokem bylo ale všechno úplně jinak. Času jsem měla víc než jsem si zasloužila.
V portrétním fotografickém studiu Cover Girls, kde jsem začínala, se brzy ukázalo, že o jejich služby není zase až takový zájem, jak se zpočátku zdálo. Po týdnech dřiny, kdy jsem fotila třeba i osm zákaznic denně, přicházely hladové týdny, kdy pro mě nebyla práce. Tato sinusoida po určité době umoří i dost odolné jedince, nehledě na to, že už od počátku se k ní přidružil problém nesnášenlivosti. Moje kolegyně, slečna N, se kterou bylo těžké jakkoliv vyjít, ba i vyběhnout, byla španělské národnosti. Do funkce manažerky byla jmenována hned po našem společném nástupu a nikdy předtím žádnou podobnou funkci nevykonávala (což nás vlastně mělo sblížit, protože já jsem taky nikdy předtím nefotila :-) ). Jenže slečna N trpěla úzkostmi, pramenícími z toho, že ji jako šéfovou nebudeme respektovat a dennodenně se nám zoufale snažila dát najevo, že má FUNKCI. Během focení, kdy se mi konečně podařilo navázat se stydlivou paní vztah, bez zaklepání vtrhla do malinkého studia a zeptala se mě, jestli jsem nezapomněla, že mám dělat i celou postavu, nejen portréty. Když jsem byla ve studiu se zákaznicí o deset minut déle, nahlas mi na chodbě před ostatními dámami spílala, zda si uvědomuju, kolik lidí mám ještě dnes fotit. Na můj vkus velmi často propadala záchvatům hysterie. Když mě jednou znovu zavolala na kobereček a bezprostředně poté, co mě napadla za to, že ji jako manažerku nerespektuju, si prudce lehla na zem, zavřela oči a začala zhluboka dýchat, což mělo zabránit hyperventilaci, rozhodla jsem se, že odejdu. Fyzicky jsem zůstala ještě pár týdnů, abych mohla splatit svoji první digitální zrcadlovku Nikon D70, ale duševně jsem už byla úplně někde jinde.
Přišla ke mně nabídka od slečny NG, která v Cover Girls dělala párkrát zákaznicím make-up, abych s ní rozjela velkolepý projekt školy pro vizážisty. Zalíbilo se mi na ní to, že mi hned zezačátku řekla, že mě oslovila nejen proto, že jsem nadaná, ale taky proto, že nemám co ztratit, nemám žádné závazky ani kontakty a budu pro ni i levná. Měla jsem jí pomoct udělat webové stránky, začít dělat portfolia modelkám a až se škola rozběhne, pomáhat studentům při tvorbě vlastních portfolií. Třešničkou na dortu mělo být vedení vlastního fotografického studia, zaštítěného školou. Pustila jsem se do toho po hlavě, s energií a velkou touhou, díky níž jsem si během půl roku dokázala nacpat do hlavy neuvěřitelné množství informací o fotografování. Vytvořila jsem obrázky na stránku školy www.themakeuproom.ie Absolvovala jsem kurz Fashion Photography na College Of Fashion v Londýně a opravdu se zdálo, že se celý ten sen stane skutečností. Až přišlo to zlomové léto.
Rozešla jsem se se svým mužem, léta jsme každý šli plně jinou cestou a dál už to tak nešlo. Slečna NG mi nabídla útočiště. Byl srpen a dozvěděla jsem se, že škola se bude otevírat nejdřív o Vánocích. Musela jsem si začít hledat práci. Ocitla jsem se zase na začátku, jen s tím rozdílem, že jsem nehledala uklízení, ale práci v minilabu a pokud možno jen na částečný úvazek, abych mohla NG pomáhat a dělat portfolia modelkám... A zase nic, stejně jako na začátku, i když jsem si do životopisu poctivě psala lež o tom, že jsem v minilabu už pracovala a s tou mašinou to umím (kdosi mi říkal, že prý to stejně nic není). A jednou, když jsem si na internetu hledala letenku domů, byla to po pravdě řečeno poslední věc, na kterou jsem ještě měla peníze, objevila jsem na stránce www.creativeireland.com inzerát tohoto znění: Časopis VIP hledá fotografa na plný úvazek. Pošlete životopis na tento e-mail. Bohužel už bylo po termínu, takže jsem tam musela zavolat. Telefon zvedl nějaký pán... vydavatel a šéfredaktor, ale to jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděla. Řekla jsem mu, že vím, že je po termínu, ale i tak že bych v redakci ráda ukázala svoje portfolio a nabídla své služby fotografa na volné noze. Na interview mě pozval hned na druhý den a patrně proto, že jsem měla vlasy odbarvené na blond, zařadil mě do výběrového řízení. Michael je svobodný čtyřicátník, workoholik a šovinista, který o sobě sám před sebou něco tají, chodí s tmavovláskama, ale zaměstnává výhradně blondýny. První úkol výběrového řízení zněl: série obrázků na téma „Staré dobré časy v moderním, expandujícím Dublinu“.
Ačkoliv se toto interview a vůbec celé výběrové řízení dnes jeví v mém dublinském příběhu jako klíčové, a to nejen kvůli mé fotografické práci, ve své době se vlastně odehrávalo na vedlejší koleji. Řešila jsem především svůj rozpadlý vztah. Řešili jsme ho oba, stejně jako naši transformaci, ke které rozchod přispěl. Jedno ráno jsem se probudila a potkala se s NG v kuchyni. Jako když se svalí balvan, věděla jsem, že už je to dost. Že už odtamtud musím vypadnout, protože měsíční pobyt cizí ženy v cizí domácnosti opravdu nikomu nesvědčí. Vzala jsem si pár svých tašek, které jsem mohla převézt v autobusu a jela jsem zpátky k Alešovi. Ani nedokážu popsat, jak strašně mi to bylo líto. Asi proto to ten správný happy end ještě nebyl. Přišel tiše, skoro nepozorovaně až po několika týdnech.
V těchto dnech plných emocí jsem chodila po Dublinu a fotila „staré dobré časy“. Den poté, co jsem Michaelovi poslala sérii svých obrázků, mi přišla odpověď. Ještě jsem nedostal fotky od všech kandidátů, takže se rozhodnout nemůžu. Ale potřebuju fotografa na dnešní sobotu. Společenské fotky z plesu Media Ball.Po Media Ball potřeboval ještě fotografa, který by nafotil portréty tří nových televizních moderátorek.
Koncem září si se mnou slečna NG dala schůzku, aby se dohodla na tom, jak tedy bude naše spolupráce probíhat dál a jak mě bude jako svoji dvorní fotografku platit. Nabídla mi šedesát procent z každého mého kšeftu. Jinými slovy řečeno, jelikož bych pracovala pod jejím studiem, musela bych jí odvést čtyřicet procent i z takové akce jako byl Media Ball. No, moc byznisu nerozumím, ale najednou jsem měla pocit, že ze mě tak trochu dělá pitomce.
Schůzku jsme měly v pondělí večer v kanceláři jejího přítele a můj muž, který byl v té době mým problémem, a paradoxně taky mojí jedinou oporou, se jí nesměl zúčastnit. Na úterý jsem měla v diáři poznámku: 10:30 schůzka s Michaelem. Slečně NG jsem řekla, že její nabídku musím zvážit. Ráno mi Michael tři týdny po našem prvním setkání řekl, že mi nabízí práci. Nastoupila jsem 10. října.
Říjen je vždycky zlomový měsíc. Před dvěma lety jsem ne zrovna pohodově začínala v Dublinu. Před rokem jsem bolestně hledala smysl svého dlouhodobého vztahu a vrhala se do nové práce. Ani letos se v říjnu necítím ve své kůži. Docela těžce se srovnávám s tím, že moje sestra Katuška radikálně zvrátila běh rodinné historie. Je to příběh, o kterém mi zatím nepřísluší na těchto stránkách psát. Příští týden za ní jedeme do Londýna a jak se říká, když člověku dojdou slova i myšlenky, UVIDÍME.

Rok poté I

V těchto dnech je to přesně rok, co jsem začala pracovat pro Michaela O´Dohertyho, vydavatele, který v současné době v Dublinu produkuje tři časopisy: KISS, VIP a TV Now. Ze sluchátek právě poslouchám roztouženého a možná až trochu moc sladkého Jamese Blunta a napadá mě, že je to vlastně taky asi rok, kdy si děvčata všude na světě začala zpívat jeho píseň You´re beautiful, která poprvé v nějakém rádiu zazněla asi v červnu. Z časopisu VIP nedávno odešel hlavní fotograf, pan H., a já jsem se ze dne na den stala člověkem, jehož fotky budou vycházet na desítkách stran měsíčníku, který si v čtyřmilionovém Irsku kupuje skoro 50 tisíc lidí. Stejně jako vloni chodím i teď do práce přes krásný podzimní park St. Stephen´s Green a každé ráno v duchu děkuju všem svatým za to, že můžu dělat to, co dělám. Není tady nijak slunečno, spíš mokro a zataženo, ale já jsem podzimní člověk, který se rád babrá ve vzpomínkách a mám tuto rozpršenou nostalgii docela ráda.
Když jsem do Dublinu přijela před dvěma lety za Alešem, bylo všechno trochu jinak. Zaprášený říjen jsem prožívala na předměstí Tallaght. Bydleli jsme v relativně novém, ale už trochu vybydleném bytě jedna plus kk za 700 eur měsíčně a pokaždé, když jsme vyšli z hlavního vchodu toho vykřičeného baráku plného cizinců, náš první pohled patřil jeřábům na staveništi přes cestu, kde se budovalo nové obchodní centrum. Tuhle fotografii poblíž našeho domu v Tallaght zaznamenala moje sestra Katuška.

Vyráběla jsem pro Radiožurnál Velké malé zprávy, snažila jsem se hledat v Dublinu témata, která by mohla české posluchače zajímat a věřila jsem, že novinařina mě nějakým způsobem bude živit i v Irsku. Dnes jen kroutím hlavou nad tím, jak jsem si mohla dovolit drze posílat životopisy i do takových institucí, jako jsou Irish Times nebo veřejnoprávní RTÉ. Budiž mi ospravedlněním to, že jsem si nepředstavovala, že bych mohla zaujmout pozici reportérky nebo moderátorky večerního zpravodajství. Představovala jsem si, že bych tam mohla někomu vařit kafe nebo že bych mohla utírat kopírku a klávesnice u počítačů. Přišly mi celkem dvě zamítavé odpovědi. Na zbylých přibližně patnáct žádostí mi neodpověděli vůbec. Čím více se toto období prodlužovalo, tím větší panika se mě zmocňovala. Od roku 1998, kdy jsem odešla ze školy, jsem byla nejdýl bez práce asi měsíc. V Tallaght se ale měsíc přehoupl na dva, a pak už se začal psát prosinec... a nic. Práci jsem hledala, ale nikdo mě nechtěl. Jediný pohovor, na který jsem se skoro dostala, byl ten, když jsem se ucházela o práci ranní uklízečky na Trinity College. Před ním jsem ovšem musela vyplnit dotazník. Po pravdě jsem do něj vypsala svoji novinářskou praxi od působení v uherskohradišťských týdenících přes roční pobyt v pekingském Čínském rozhlase pro zahraničí až po své vystupování na vlnách Českého rozhlasu. Paní, která mě mohla poslat dál na skutečné interview, si dotazník pečlivě pročetla a pak se zeptala, jestli mám nějaké doporučení. „U sebe bohužel ne, ale z Prahy mi ho mohou poslat do týdne,“ odvětila jsem, načež ta dáma mile pokývala hlavou, založila můj papír a řekla, že až budu mít to doporučení, mám jí zavolat. Blesklo mi hlavou, že si jistě pomyslela, že na uklízečku je mě škoda a že mi chce nabídnout minimálně místo asistenta na katedře žurnalistiky. Abych se ujistila, že je má domněnka správná, řekla jsem, že jsem původně přišla kvůli té uklízečce. Paní ke mně udiveně zvedla oči a řekla: „Já vím. Ale bez doporučení to nejde. Musíme přece vědět, kdo nám tady uklízí.“
V ten okamžik ze mně spadl optimismus, který jsem si po celé dva měsíce opečovávala a kterého jsem se nechtěla vzdát ani když bude nejhůř. I když nejhůř ani zdaleka nebylo, Aleš mě odpoledne našel doma ubrečenou v křesle s rozpitou flaškou vína.
„Neboj,“ snažil se mě rozveselit. Když budeš chtít, ty reference ti napíšu: Obzvláště výborně jí jde zametání a utírání prachu. Kyblíky nevylívá. S mopem má sice trochu ještě problémy, ale jelikož je velmi učenlivá, jistě brzy zvládne i ten.“
Mně ale moc do smíchu nebylo. Měla jsem v kapse dva vysokoškolské diplomy, mluvila jsem plynule anglicky, v jednom oboru jsem měla šestiletou praxi, myslela jsem si, že vypadám důvěryhodně, ale... nikdo mě nechtěl zaměstnat. V té době jsem poprvé začala vážně pochybovat o tom, že novinařina je k něčemu užitečná. Začátkem prosince jsem šla na kafe s Janou, kamarádkou, se kterou teď bydlíme. Upřímně se divila tomu, že pořád ještě nepracuju. Když jsme to rozebíraly, padla řeč i na obsah mého životopisu. Přiznala jsem se, že mám jen jeden, ve kterém popisuju svoji novinářskou kariéru a Jana jen spráskla ruce: „To ale nejde! Musíš si vymýšlet a sama si psát doporučení,“ ťukala si na čelo. A pak jsem se upřímně divila já, protože mě to do té doby vůbec nenapadlo. Nedošlo mi, že když se ucházím o práci prodavačky v supermarketu a napíšu o sobě, že jsem strávila rok v Číně, pak pracovala ve veřejnoprávní stanici Českého rozhlasu a přitom absolvovala zahraniční cesty s českým prezidentem, působím v horším případě jako blázen, v tom lepším jako Mata Hari.
Ještě ten den jsem šla kolem úřadu FAS, což je celostátní irská zaměstnavatelská agentura. S pocitem polovičního vítězství jsem si prošla své oblíbené sekce CLEANING, FACTORY a HOTEL AND TOURISM, vypsala jsem si telefonní čísla a chystala se k odchodu. A přesně to byl okamžik onoho ALE, bez něhož by v žádném příběhu nenastal klíčový zvrat. Při odchodu mi do očí padl inzerát na nástěnce: Portrétní fotografické studio přijme tovaryšského učně. Vloženo dnes, zájemci volejte toto číslo. Představuju si, že tak, jak jsem se v tu chvíli cítila, se může cítit člověk, který po měsících na moři spatří pevninu. TO JSEM JÁÁÁÁ, burácela jsem v duchu. Volala jsem okamžitě. Všechno jsem zatajila. Vymyslela jsem si, že jsem začínající fotografka, která v Horních Kotěhůlkách v Česku fotila pro místí týdeník. Pohovor byl hned druhý den. Napsala jsem si smyšlený životopis a z fotek, které jsem měla v počítači (některé byly z Afriky, kde jsem byla na reportážní cestě, některé z dovolené v Českém ráji, některé jsem ani nefotila já, ale Katuščin přítel Pavlík), jsem bleskově vyrobila portfolio. Tak směle bych výběr obrázků, které jsem tehdy přinesla do studia na CD, už dnes nenazývala, ale v tu chvíli to bylo jedno.
Nastoupila jsem po Vánocích v roce 2005. Za 9,50 na hodinu jsem fotografovala slečny, dámy a rodinky, všechny tímto způsobem:

Neměla jsem ani tušení, že existuje nějaký vztah mezi clonou, rychlostí uzávěrky a citlivostí filmu. Ale cítila jsem, že TOHLE je přesně ono.

Fotografické rozpaky

Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Prahy jsem si několikrát vzpomněla na fotografku Helen, která je z Česka, bydlí tady v Dublinu a jednou mi vyprávěla, jak se pokoušela dostat k jedné pražské fotografce jako asistentka. Chtěla pracovat zadarmo, jen „být u toho“, vidět, jak se to dělá a získat zkušenosti. Velká paní fotografka ji však odmítla a zdůvodnila to tím, že by od ní Helen mohla odkoukat finty a triky a vypálit jí potom rybník.
Když mi tohle Helen asi před čtyřmi měsíci líčila, hořce jsem se smála a říkala jsem si, jak sebestředný a hloupý může být fotograf, který se bojí o svůj malý píseček a o „své“ zcela jistě již stokrát vymyšlené „finty a triky“. Sám sobě tak vlastně poskytuje medvědí službu, protože pokud vášnivý začátečník sám chce, na finty a triky si přijde, ale jelikož mu to bude trvat dýl a bude se učit z chyb, přijde přitom na spoustu dalších věcí, o kterých „velká paní fotografka“ možná nemusí mít ani tušení.
O to nesmyslnější mi to připadalo proto, že jsem že jsem rok předtím absolvovala kurz modelingové fotografie na London College Of Fashion. Deset lidí, až na jednoho Japonce všichni Evropané, stejné modelky, stejné studio, stejná světla. Opisovali jsme od sebe navzájem nastavení foťáku i pózy modelek, a přesto, když jsme se pak večer u piva dívali na náhledy svých obrázků, bylo až zarážející, jak se naše práce lišily. Dodnes si nedokážu vysvětlit, jak je to možné, o něčem mě to ale přesvědčilo: vytvořit fotografickou repliku, která se neliší od originálu, respektive fotografií vědomě napodobit práci někoho jiného, je těžší než přijít po dnech urputného přemýšlení s vlastním nápadem.
S rozpaky jsem proto odcházela minulé úterý z Institutu digitální fotografie v Praze, odkud jsem si odnášela certifikát o absolvování kurzu Pokročilé fotografické techniky v reklamě. Na tento kurz jsem se přihlásila proto, že mě zajímají všechny aspekty fotografie, proto, že mě kromě lidí a architektury opravdu baví fotografovat i produkty, a proto, že jsem se chtěla konečně dozvědět, jak vyfotit zrcadlo bez toho aniž bych v něm byla vidět. IDIF je moc dobře zorganizovaná instituce. Ve srovnání s londýnskou College Of Fashion, která je tak trochu opotřebovaná, má určitě modernější vybavení studií, lepší počítače a nesrovnatelně přátelštější interiéry. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že větší část toho, co se v tomto oboru fotografie děje, jsem se v Praze vlastně nedozvěděla. Stále mě pronásleduje podezření, že pro lektory v institutu představuju reálnou hrozbu vypalovače rybníků. Člověka, který se ptá a chce se něco nového dozvědět jen proto, aby pak mohl jako had vklouznout na jejich místo. A pak se sám třást, z které strany přisyčí další had. Při otázce, z čeho se dělá pěna na pivo, aby pod světly ve studiu vydržela aspoň půl hodiny, jsem se cítila jako voyeur. „To vám neřeknu, protože si musím nechat něco pro sebe,“ prohlásil lektor a když jsem opáčila, že jsem si kurz zaplatila, abych se to dozvěděla, řekl, že tohle jsem si nezaplatila. Chápu, že ve fotografickém byznisu je to přirozené. Dobrých fotografů je spousta a práce, hlavně v Česku, kde je na prvním místě cena za produkt a pak teprve kvalita, není mnoho. Chápu, ale divím se. Český lektor se musí obávat začátečníka, jako jsem já ... Začátečníka, kterého by ani nenapadlo srovnávat se s jeho zkušenostmi a množstvím kontaktů. To, že teď máme všichni digitální foťáky nás přece ani zdaleka nestaví na stejnou úroveň.
Divím se, a taky mě to trochu uráží. Možná, že skláním hlavu víc než je třeba, ale stále jsem vděčná za každé focení, které mi svěří můj zaměstnavatel nebo kdokoliv jiný. Stále si moc dobře vzpomínám na to, že jsem nikdy nevěřila, že mě focení může živit. Pořád se srovnávám s mínusy na svých účtech ke kterým jsem přišla proto, že jsem přes půl roku pracovala v ukrutně drahém Dublinu zadarmo, jen abych se nějak k fotografování dostala. A stále věřím tomu, že i když možná budu muset v Česku dělat úplně jinou práci, fotografování mi zůstane jako něco, na co jsem pyšná, čeho si vážím, co chci dělat a o čem přemýšlím. V konečném důsledku přece nejde o kšeft, ale o to udělat krásný obrázek. (Ironicky, když jde „jenom“ o tohle, toužebné kšefty na sebe nenechají dlouho čekat a člověk nemusí být moc velký snílek a idealista, aby si sám vyzkoušel, že tohle opravdu funguje...) No nic, jelikož přesně nevím, jak by měl tento můj vstup pokračovat, skočím. Nejsem filozof a když není s kým, polemizuje se těžko. Jen poslední poznámka: ti, kdo si myslí, že fotografovat například jídlo je otázka dvou základních pravidel a pak už je to jenom o rutině a kšeftu, nechť nahlédnou na stránku www.foodportfolio.com a ti, kteří například focení svateb považují za nutné zlo, které může zaplatit účty, nechť si projdou webovou stránku www.joebuissink.com. Dobrou noc.

Učila jsem se fotit skleničky

Minulý týden v pátek jsem fotila na party milionáře Billa Cullena. Alda mi dělal garde a byl zděšený z toho, jak to na takových večírcích chodí. Včera jsem se vrátila z Prahy. Byla jsem na kurzu produktové fotografie na Institutu digitální fotografie, viděla jsem se s rodiči a s pár kamarády, přivezla jsem tlačenku, klobásky, povidla a vlašské ořechy, odhalila jsem, proč jsou čeští fotografové víc ostražití než fotografové tady v Dublinu, pochopila jsem, proč mám z Prahy smíšené pocity, znovu jsem si uvědomila, jaký poklad máme v Liborovi a Jirkovi a došlo mi, jak fantastickou práci mám tady v Dublinu, bez ohledu na to, že šedesát procent focení pro časopisy vydavatelství VIP Group je šílenství a magořina. Ale napíšu si o tom všem až o víkendu neboť jsem strašně unavená. Dnes jsem od rána do večera fotila jakési slečny ze seriálu Fair City a zítra jedu fotit do Galway nějakou další irskou celebritu. Musím si odpočinout. Dopiju sklenku vína, které tady kupujeme za 11 euro v obchodě a které nám zcela jistě kazí vinný vkus a chuť a k tomu si pustím z internetu Krause. Mimochodem, tady je pár mých oblíbených fotek z pražského kurzu:

Jak nepřestalo pršet, jak blondýnky spravovaly auto a jak se Liz málem zabila

Čtvrtek 14.9.2006
Včerejšímu focení jsem, myslím právem, přisoudila přívlastek „nejhorší“ v krátké roční historii mého působení ve vydavatelství VIP group. Pro časopis KISS jsem měla se dvěma modelkami vyfotografovat kolekci podzimních kabátků. Redaktorka módní rubriky Liz vybrala pro tento účel po nahodilé a nezralé úvaze exteriéry v National Garden Exhibition Centre, v zahradách jižně od Dublinu, asi hodinu a půl autem. Podle její představy měly mít fotky atmosféru šedesátých let a v těch zahradách se údajně nachází spousta zajímavých zákoutí a teras, které se k tomuto stylu vztahují. Budiž. Vyrazily jsme v devět hodin ráno dvěma auty. Já, Liz, naše kolegyně Deirdre a dvě modelky. Vizážistky a kadeřnice jely jako předvoj. Asi věděly proč. Deidre, která je tady na světě zcela jistě poprvé a možná, že přiletěla z úplně jiné planety, řídila sestřino asi třicet let staré Volvo (kolik je sestře nevím), v němž vezla modelky a asi padesát papírových nákupních tašek s oblečením a doplňky. Já jsem měla místo spolujezdce v Lizině Volkswagenu Polo. Tohle autíčko jsem si vždycky přála. Malé, sympatické, živé, příjemné, tak akorát pro ženskou. Lizin automobil ale chudák patrně zažil věci, o kterých bych si nechtěla nechat ani zdát. Dveře šly odemknout jen ze strany řidiče a byly celé zapatlané od zaschlých růžovo-oranžových kousků a fleků čehosi neidentifikovatelného. Když jsem se Liz zeptala, od čeho ten humus je, mávla rukou a řekla, že se na ty dveře kdosi před pár týdny pozvracel.
Z druhé strany zezadu trčel ven nabouraný a už i zrezivělý nárazník, bok byl promáčklý a klika urvaná. Když jsem s nelibostí otevřela dveře u spolujezdce, Liz shrábla ze sedadla na zem pomačkané prázdné plechovky, papíry zamaštěné od hranolků a sendvičů z MacDonalda a hromadu kovových mincí. Do toho si hodila kabelku a prohlásila, že můžeme startovat. Tvářila jsem se, že tohle všechno je normální, že to u nás taky tak děláme a hlavou se mi prohnal černý mrak představy Liziny kuchyně. Liz ale hýřila optimismem, protože věřila, že se vyplní předpověď počasí, která hlásila ráno mraky a zataženo a odpoledne sluníčko. Naši společnou jízdu zahájila zvesela slovy. „O co se vsadíš, že se Deirdre po cestě ztratí?“ Řekla jsem, že se vsadit nemůžu, protože si myslím totéž, že bychom se měly vsadit spíš o to, kdy se to stane. Než jsme se stačily dohodnout na sázce, volala Deirdre, že se ve městě zamotala a neví, jak se dostat na silnici, po které jsme měly vyjet z Dublinu. Ztratila se tři minuty poté, co jsme vystartovaly.
Po cestě na jih se nad dálnicí před námi se stahovala stále černější mračna. Už pár kilometrů za Dublinem začalo pršet. V Irsku ale málokdy prší bez přestání celý den. Jsou to takové vlny a spršky a kromě toho, ranní obloze se vůbec nedá věřit. Těm kapkám jsme proto nepřikládaly velkou váhu a s nadějí poslouchaly v rádiu předpovědi o tom, že se přes den vyčasí. Když jsme přijely na místo, začal pofukovat vítr. Daly jsme si kafe, vizážistky si rozdělaly nádobíčko a do likusáku, kde se měly modelky připravovat, jsme vynosily všechno oblečení. Našly jsme exteriéry a mezitím předstalo pršet. Začaly jsme se radovat, leč nepatřičně neboť jsme netušily, že je to jen nakrátko. Když se nalíčené modelky kolem dvanácté hodiny oblékly k prvnímu focení, spustil se slejvák. Vítr zesílil a nad zahrady přinášel jeden těžký černý mrak za druhým. Po chvíli celkem zbytečného přemýšlení o tom, zda neudělat celé focení v malém tropickém skleníku, jsme se rozhodly vrátit se do Dublinu a fotit v butiku s nábytkem, který jsme měly v záloze pro případ celodenního lijáku .
Za neutuchajícího deště jsme naházely všech v tu chvíli už asi sto tašek zpátky do auta a rozjely se zpátky směrem k Dublinu. Píšu rozjely, protože dýl naše cesta netrvala. Na úzké cestě do kopečka, po které jsme měly vyjet na silnici, se z Deirdřina Volva černě zadýmilo, a pak už nic. Nešlo znovu nastartovat. Modelky z auta vyděšeně vystoupily a Deirdre v něm zůstala mlčky sedět s vykulenýma očima, Liz zaparkovala u krajnice a se slovy „nepanikařte, všechno se vyřeší,“ otevřela přední kapotu porouchaného vozu. Já jsem vytáhla foťák a začala jsem situaci dokumentovat. Když ne módní příběh, budeme mít alespoň stránku do rubriky o událostech v redakci, která se jmenuje Behind the scenes. Jak blondýnky spravovaly Volvo. Po několika okamžicích Liz bravurně diagnostikovala, že z auta se zakouřilo proto, že se vybila baterka a že musíme její a Deirdřinu propojit kábly. Sama se do toho pustila. Do této operace se zanedlouho vložili další dva řidiči středního věku, kteří ale evidentně auto v minulosti spravovali jen tak, že ho odvezli do servisu. Radili a postávali kolem, a pak radši odjeli... Až se s bílou dodávkou objevil hrdina dne, mladý muž činu, který se na Volvo podíval, otočil klíčky ve startéru a prohlásil, že ho stačí roztlačit. Auto popotáhnul lanem a Deirdře se podařila ta obrovská hromada plechu rozjet na dvojku. Celá operace netrvala dýl než dvacet minut, jenomže jelikož stále vytrvale pršelo a všechno kolem bylo dost deprimující, zdálo se, že to bylo celou věčnost.
Než jsme znovu vyjely, modelky oznámily, že se v tom Volvu už bojí jet a že chtějí s Liz. Musely jsme se vyměnit. Měla jsem strach taky, ale těch dvou vyděšených tintítek mi bylo líto. Asi po patnácti minutách jízdy ze mně ale nervozita opadla neboť jsem nabyla dojmu, že když auto dosud nevybuchlo, do Dublinu bychom dojet měli. Dobrodružství však ani zdaleka nebyl konec. V jednom okamžiku jsme sjely z dálnice a Liz před námi to jaksi ušlo. Paralyzované strachy jsme zíraly na Volkswagen před námi jak si štráduje v dešti v protisměru. Deirdre začala hystericky ječet „Kdo jede po špatné straně, kdo jede po špatné straně???“ a já, která jsem měla dva roky práce s tím, abych se donutila za tu „správnou“ považovat LEVOU stranu silnice, jsem měla totální zatmění mozku. Až na Liz začalo z protisměru blikat vyděšené auto, módní redaktorka se mu elegantním obloučkem vyhnula a vjela do svého pruhu. Po tomto zážitku byla Deirdre už tak vyjukaná, že si začala žmoulat ukazovák pravé ruky a dělala to až do večera. Když se objevila odbočka do centra města, jen na ni tím uslintaným prstem ukázala a míjejíc ji, pípla „oh, Dublin“. Ve vypjaté situaci je člověk schopen všeho, a tak jsem ji, ačkoliv sama v Irsku neřídím, dokázala přes okrajové části z úplně jiné výpadovky navigovat tak, že jsme k butiku nakonec kolem půl čtvrté dojely.
Vytahaly jsme z auta už asi tisíc tašek s oblečením. Já jsem v duchu kvílela, protože prostředí, ve kterém jsme měly fotit, bylo mírně řečeno sračkové a ještě k tomu bylo dost těžké ho nasvítit. Byly čtyři hodiny a neměly jsme ještě ani jeden obrázek.
Pak už se mi zážitky z toho dne slívají v jeden velký vyčerpávající čtyřhodinový zátah, během něhož jsem vyhodila svými zábleskovými světly elektriku v celém obchodě a jedna z modelek udělala jehlovým podpatkem díru do plátěné hedvábné stoličky asi za tisíc euro.
Na víkend odjíždíme s Aldou do wicklowských hor. Pokud to dokážu a dovolí mi to svědomí, bez foťáku. Nutně potřebuju aspoň na chvilku změnit prostředí.

Jak jsme hladověli na svatbě

Tak mám za sebou irskou veselku. Zaznamenanou na čtyřech gigabajtech paměti a zaplacenou vyčerpáním a chřipkou. Aby ale nedošlo hned zezačátku k nedorozumění, musím předeslat, že to bylo velmi pěkné a dojemné, a to i přes to, že jsme málem umřeli hlady.
S Janou a Michalem, našimi spolubydlícími, jsme na akci vyrazili minulou sobotu už v devět hodin ráno, a to v zapůjčeném bleděmodrém voze značky Citroen. Po cestě do Valleymountu, kde se svatba konala a kde bydlí rodiče nevěsty, jsme se museli zastavit v kadeřnickém salonu v obchodním domě Square a v kosmetickém salonu v Blessingtonu, kde se nevěstě, mamince a třem družičkám, dělal účes a mejkap. To všechno bylo třeba zaznamenat, nebot' ranními přípravami prý musí začínat každé pořádné svatební album. Blessington je vesnice poblíž Valleymountu, ve které mají novomanželé dům. Během svatby ho obývali příbuzní ženicha. Pocházejí z Derry ze severního Irska. Přijeli dodávkou, byli moc milí a vůbec jim nešlo rozumět. Když začali mluvit, připadala jsem si, jako kdybych se v mžiku teleportovala do filmu In The Name Of The Father [Ve jménu otce]. Patří do mého osobního filmového "top ten" žebříčku. Zabývá se problematikou IRA v Severním Irsku a je o velkém justičním omylu britských vyšetřovatelů. Viděla jsem ho už asi šestkrát, všechny irské postavy v něm mám ráda, a i když tuším, co říkají, ani po sedmé jim bez titulků nebudu rozumět. Tedy v domě Claudine a Keitha v Blessingtonu jsem fotila, jak se chystal ženich a mládenci nahoře v ložnici, zatímco Aleš, Jana a Michal dole v kuchyni předstírali konverzaci.
A pak už jsme se přesunuli přímo do Valleymountu, kde se v domě rodičů připravovala nevěsta. Když jí tři družičky s maminkou pomáhaly do šatů, nejdřív se smála a pak plakala. Fotila jsem jak o dušu, jak se u nás říká, a přitom jsem taky trochu přemýšlela o tom, proč vlastně zdejší nevěsty utrácejí tolik peněz za vizážistky, když si make-up stejně rozmažou ještě před tím než je fotograf stačí vyblejsknout v plné parádě. Tedy ne, že by mě to nějak trápilo, já jsem si to s tím blejskáním užívala víc než jsem očekávala a myslím, že se mi podařil zachytit docela hezký příběh o tom, jak se obléká nevěsta, tady je malá ukázka:






No a pak se oblékli i rodiče a družičky, maminka si dala do vlasů místo klobouku takovou srandovní ozdobu z pérek,
kterou tady nosí všechny maminky na svatbách a na fotkách pak vypadají tak trochu jako chocholoušci, udělalo se pár skupinových fotografií a jelo se do kostela. Žádné koláčky, žádný guláš, žádná slivovica. Ale bohužel ani sendviče. Vím, že teď působím tak trochu jako "chlebíčkář", jak jsme s některými kolegy přezdívali novinářům, kteří na tiskovkách čekali hlavně na občerstvení a místo otázek pokládali plátky šunky a sýra na své talířky. Ale kdyby nám tatínek nabídl kromě čaje a drinku i něco k snědku, určitě bychom neodmítli. Začínalo nám už pěkně kručet v břichách a nikdo z nás si netroufal ani pomyslet na to, kolik hodin ještě zbývá do začátku hostiny.
Obřad byl krásný. Claudine a Keitha oddával sympatický pan farář s irským smyslem pro humor a jistě i se smyslem pro lidské slabosti. K tomu všemu zpívala výborná zpěvačka, kterou doprovázel šikovný klávesista. Musím se přiznat, že když na konci začali hrát Fields Of Gold od Stinga, chtělo se mi taky brečet.
Po obřadu přišla řada na hromadné foto před kostelem. Za pomoci samozvaného svatebního koordinátora Aldy se mi po deseti minutách urputného snažení podařilo nacpat všech 150 hostů do rámu a donutit je, aby se aspoň chvilinku vydrželi dívat do objektivu. Pak už se konečně jelo na hostinu, ovšem, na cestě do hotelu v Larragh, jsme se zastavovali v Glendaloughu, kde jsem dělala obrázky novomanželům. Někde tam jsem ztratila pojem o čase. Netuším, jak dlouho to trvalo, ani to, jak dlouho jsem pak ještě fotila další skupinky u nedalekého hotelu. Jistě mohu říci jen tolik, že když jsem si poprvé sedla s ostatními v předsálí, kdosi řekl, že už je půl šesté. A já jsem se v ten den teleportovala podruhé. V okamžiku, kdy jsem uslyšela slova half past five, dostala jsem ukrutný hlad a žízeň a přepadla mě obrovská únava. Na to, až nám přinesou něco k jídlu, jsme ale měli čekat další hodinu a půl. Než jsme byli vpuštěni do sálu, než přišel ženich s nevěstou, než skončily proslovy ženicha, svědka a tatínků. Seděli jsme s Janou, Michalem a Alešem u stolu a naše mozky postupně začaly uvolňovat hormon poslední záchrany adrenalin, díky němuž jsme se vydrželi asi hodinu smát. Nikdo nám nerozuměl (teda aspoň doufám), a tak jsme si hráli na „žufany ze Lhoty“ a průpovídkami z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutentag jsme glosovali průběh dne. A pak už se k nám jako zázrak z nebe snesl předkrm a polévka a jelikož jsme byli uondaní a měli jsme scvrklé žaludky, po pozření těchto dvou pokrmů se nám zdálo, že už jsme najedení víc než dost. Hlavní jídlo nás úplně přemohlo, takže když se tak nad tím zamyslím, musím přiznat, že vlastně trochu mlžím. Tato kapitola se měla jmenovat „Jak jsme se přecpali na irské veselce“.
Pro fotografa irské svatby končí práce pozdě večer zaznamenáním prvního tance, před kterým se pochopitelně krájí dort. A to bylo mimochodem taky dost velké překvapení. Zatímco u nás se dort opravdu nakrájí a rozdá svatebčanům, v Irsku nevěsta a ženich u nazdobeného několikapatrového oříškovo-čokoládového zázraku jenom zapózují fotografovi. Pak odloží perfektně vyleštěný nůž stranou a jdou si sníst dezert, kterým je všechno jiné... jen ne ten dort. Ovšem, kromě toho, že nás to překvapilo, nám to už vlastně bylo jedno. Záhy jsme odjeli domů a ještě kolem půlnoci jsme vyjídali zbytky z ledničky.
V neděli mě začaly bolet svaly. V pondělí se přidaly klouby, v úterý už ani nevím co. Od čtvrtka se snažím přesvědčit své tělo o tom, že ta chřipka už pominula, ale nedaří se mi to. Dnes se nastěhovala se do ucha. Místo poloviny spodního rtu mám zimu neboli opar a soustavně mě bolí hlava. V posledních dnech myslím jen na to, že fotografický entuziasmus se nemá přehánět. Ani když člověk dělá něco, co nepovažuje za práci, ale za radost a vášeň, neměl by zapomenout odpočívat. Aleš mi před chvílí z lékárny přinesl spoustu čajů a med, a taky časopis Healthy... a já si jdu zase lehnout.

Odjela návštěva a fotil se vítr v ječmeni

V neděli odjeli Kristýna s Tomášem. Tomáš je architekt a pořád si fotografoval domy v Dublinu, přesněji řečeno objekty. Mám pocit, že památky ho moc neoslovily (ono jich tu pravda zas až tolik není), nadchla ho však nová výstavba. Z té zase nejsou příliš u vytržení pravověrní Dubliňané, čili Dubs, jak si slangově říkají. Převážná většina Dubs žije ve čtvrtích, ve které teď bydlíme také a kterou Kristýna moc poeticky označila jako Skřítkov. Ale o tom, že je tady všechno maličké, jsem už psala. Jen si vždycky, když přijedou hosté a podivují se nad zdejšími rozměry, uvědomím, kolik prostoru může člověku stačit k tomu, aby byl šťastný.
V posledním týdnu mi radost udělala spousta drobností. Pár vydařených obrázků, můj muž, který má pochopení pro ženské starosti a vrtochy, a taky třeba krásný film britského režiséra Kenna Loache „Wind that Shakes the Barley“. Česky se jmenuje Vítr v ječmeni a letos v Cannes dostal Zlatou palmu. Když mě v pátek kolegyně Debbie poprosila, abych pro časopis TV Now udělala pár fotek herce Pádraiga Delaneyho, netušila jsem, že to jméno znám z plakátu právě k filmu Wind that Shakes the Barley. (Mimochodem, irské jméno Pádraig, což je keltská varianta Patrika, si lze zapamatovat díky mnemotechnické pomůcce: zelenina - pórek. Vyslovuje se totiž pórik . V zahradě hotelu Merrion jsem se setkala s menším, trochu plachým klukem s modrýma očima a strašně hezkým úsměvem. Přišel pozdě, strašně se omlouval a já jsem se tvářila mírně jedovatě, jelikož mě irský zlozvyk příchodů s dvacetiminutovým zpožděním v posledních měsících dost vytáčí. Když jsem si nastavovala foťák, jen tak mimochodem jsem se ho začala vyptávat co vlastně dělá a kde hraje. Odpověděl, že právě dotočil svůj první film, že pořád jezdí po festivalech a nic nestíhá, a proto taky chodí všude pozdě. Zeptala jsem se, jaký film natočil a on odpověděl trochu váhavě a jakoby s otazníkem Wind that Shakes the Barley? Podivila jsem se neboť jsem snímek viděla, ale nějak jsem si tam tohoto člověka nedokázala vybavit. „A koho jste tam teda hrál?“, zeptala jsem se, na což Pádraig skromně odvětil „Teda O´Donnovana“. V tu chvíli jsem asi musela působit jako pubertální děvče, které po měsících snění spatřilo na vlastní oči Eminema. „Jé, já jsem vás vůbec nepoznala,“ plácla jsem s dementně rozjasněným výrazem v obličeji a s neskrývaným údivem jsem si prohlížela tvář člověka, který hrál ve filmu druhou hlavní roli. „Vy vypadáte úplně jinak!“.
Pádraig je ale naštěstí moc milý člověk. Nijak to nerozmazával, nechal mě, ať se posadím a uklidním se a snažil se mě ujistit, že je to tím, že má jinak ostříhané vlasy a že kamera hodně zkresluje. A jelikož měl chvilku čas a nemusel spěchat na další focení nebo na rozhovor, mohla jsem se ptát na všechno, mě zajímalo a ujasnit si to, co mi ve filmu uniklo. Takhle vypadá Pádraig O´Delaney na filmovém plakátu a ve filmu (je ten v pozadí, v popředí se zbraní v ruce je hlavní představitel Cillian Murphy):

A takhle vypadal v pátek na zahradě hotelu Merrion:

Na sobotu jsme měly s vizážistkou Aoife (to je zase po irsku Eva) naplánované focení na hradě v Maynooth, což je malebná víska na okraji Dublinu. Jenomže strašně lilo, a tak jsme fotily až v neděli. Aoifinu sestru, která má taky irské jméno. Sorcha (čti serka), což je vlastně Sára. A Sára je moc pěkná:



Je to poprvé, co jsem při focení "fashion" použila svůj zbrusu nový, úžasný širokáč neboli širokoúhlý objektiv. Ještě to s ním moc neumím, ale užívala jsem si to převelice. Teď už je zase středa, mám za sebou focení kolekce džínů pro časopis Kiss a vůbec nechápu, jak to, že ten čas tak rychle letí. Netuším, kdy si odpočinu a načerpám síly na velkou, velkou a zodpovědnou zakázku. V sobotu totiž fotím irskou svatbu se sto padesáti hosty. Ještě, že mám Aldu, který mě hodně často dokáže rozveselit a rozesmát. Například na moji dnešní otázku co mu udělalo v poslední době největší radost pohotově a bez sebemenšího zaváhání odpověděl: Největší radost mi v poslední době udělalo to, že odjela návštěva. (Kristy a Tome, znáte Bagina, takže víte, že to není vážně míněná narážka :-) )

Kapky deště

V Dublinu prší. Říká se, že jde o „typické irské počasí“, ale já si myslím, že je to jen takové zaužívané laciné klišé. Červenec byl horký, stejně jako vloni, a nepršelo tady víc než pět týdnů, ostatně stejně jako na přelomu dubna a května. Ještě nás čeká babí léto a kdoví, možná teplý podzim, stejně jako předloni.
Mám ráda když prší a nevadí mi zamračené počasí. Až na to, že když začnou podzimní a zimní tmy, chodím tady jako omámená, vůbec na nic si nepamatuju a když se pro něco vracím do pokoje, musím si v hlavě přehrát uplynulé dvě hodiny abych přišla na to, co jsem vlastně chtěla. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká hodně předčasná demence. Ale zrovna včera jsme se bavili s Kristýnkou Vyhlídovou a Tomášem Hruškou, kteří k nám přijeli na návštěvu, o tom, že podobné problémy mají taky a že je to patrně zdejším tlakem. Už jsme po těch dvou letech zapomněli na to, jak je tady proklatě nízko...
Dnešní tlaková níže přinesla vydatný déšť, který nám ozdobil zahrádku. Na objektiv jsem si večer našroubovala zvětšovací sklíčko, nevím, jak se tomu v české fotografické hantýrce říká (jestli někdo víte, tak poraďte!), ale v angličtině se jedná o obyčejný dioptre neboli dioptrii, čili lupu. Musí se s ní zaostřovat manuálně a dávat přitom pozor, aby se fotoaparát nepohnul když se mačká spoušť. Ale výsledky jsou efektní, zábavné a když to člověk umí, tak i moc pěkné. Já se to teprve učím... hledat krásu v kapkách deště :-)


Přitom nacházím vzory na látky...

... a zjišťuju, že takzvané makro může hezky fungovat i při fotografování portrétů.

Nerudný cirkusový klaun, rodinná slavnost a opilá seriálová hvězda

Uplynulý týden byl velmi fotografický. Strašně rychle utekl, myslím, že trval dva dny nebo tak nějak. Když si ale srovnám v hlavě, co se vlastně všechno událo, mohl to být klidně i měsíc.
Minulý pátek jsem si k Tonymu Higginsovi přinesla šest produktů, které jsem s ním chtěla vyfotit. Šminky se zrcátkem, lesklou tubu krému se stříbrnými písmeny, nějakou rtěnku v zrcadlovém pouzdře, sluneční brýle a pudr s víčkem, které se chovalo jako „rybí oko“. Všechno se v něm odráželo. Právě tím pudrem jsme začali... a taky skončili. Pěkně záludný mizera. Tony měl připravený třímetrový stůl s „nekonečným pozadím“, tedy na konci zahnutým do oblouku, nad ním softbox neboli difuzér o rozměrech metr krát metr a půl a nějaké odrazné plochy. Jenže to nefungovalo. Všechny ty metry byly na pudr, který měl v průměru tak pět centimetrů, málo. Víčko odráželo naprosto všechno. Nebudu tady popisovat anabázi přesunování obrovských reflektorů, pozadí a nevím čeho všeho ještě. Kdyby to ale někoho zajímalo, pudr jsme nakonec položil na bílou krabici, nad kterou se vztyčily dva obrovské reflektory. Do nich Tony opřel ostré světlo. K tomu jednu malou bílou destičku před předmět a černou destičku za něj, aby pohltila trochu mléčného odrazu z těch reflektorů. Tohle je výsledek. Víc jsme nestihli. Trvalo to skoro hodinu a půl a Tony musel odejít.

Jeho kolega Fionn McCann, který s ním studio sdílí, mě ale na odchodu zastavil a řekl, že jestli chci, můžu přijít v úterý – podívat se a pomoct mu s focením reklamy na nějakou prodejnu nábytku. Fotil gauč. Z obou stran odkládací stolky s lampami a na gauči zlatý retriever Bella. Příprava trvala přes tři hodiny, Fionn pak udělal deset obrázků, z čehož čtyři byly opravdu moc pěkné a reklamní. A já jsem doopravdy, vlastně poprvé v životě asistovala fotografovi. Vařila jsem kafe, běhala jsem pro cigárka, tahala jsem ten nábytek, zapínala a vypínala co bylo potřeba, držela jsem reflektory, uklízela a tak. Kdybych byla feministka, chrochtala bych blahem a tloukla bych se v prsa, předstíraje, že vůbec nejsem unavená. Feministka ale nejsem, a tak musím přiznat, že ačkoliv mě to strašně moc bavilo, bolely mě večer záda a říkala jsem si, že mi s tím nějaký chlap pomoct mohl. Na druhé straně jsem cítila velké zadostiučinění, když mi Fionn při odchodu děkoval za skvělou pomoc a když se mě zeptal jestli mi může jako asistentce nabídnout příště už zaplacenou práci.
Ve středu jsem fotila v cirkusu. Módní fotostory pro holčičkovský magazín KISS o tom, jak si dvě kamarádky vyrazily podívat se na slony a klauny.
Nemám ráda cirkus a nemá to nic společného se zvířaty chovanými v zajetí. Rodiče mi vyprávěli, že to mám od dětství. Když mě prý vzali do cirkusu poprvé (to mi bylo 5 let), po dvaceti minutách jsem se znechuceně opřela tátovi o rameno a řekla jsem: „Tati, já už radši nechcu nic vidět“. Jako fotografka jsem se sice mohla těšit na barvičky, rekvizity a světla jenomže focení organizovala Liz. Ano, ta, o které jsem shodou okolností psala v minulé kapitole. Moc hodná holka, která by ani kuřeti neublížila, jenomže je tak mimo a nezorganizovaná, že by před ní každé kuře stejně raději prchlo. Liz má totiž vzácný dar uvádět všechny kolem sebe ve stres a paniku. Kvůli její zmatenosti se focení proměnilo v noční můru, tedy aspoň pro mě. Kromě toho, že jsem se musela pekelně soustředit a všemi možnými prostředky tlumit všudypřítomnou rudou barvu nebo se snažit vypořádat se se svícením obrovského prostoru šapitó, pokud jsme zrovna nebyly venku, musela jsem taky vyjednávat s cirkusáky o tom, jestli tam vůbec fotit můžeme. Takové věci se obyčejně domlouvají předem, ale Liz na to zkrátka nějak pozapomněla. A tak se stalo třeba i to, že se do mě pustil jakýsi napomádovaný svalovec se zlatými řetězy na krku. Hulákal bezchybnou britskou angličtinou s německým přízvukem něco o tom, že šapitó má dnes na starosti on a my si tam jako bez jeho vědomí rozbalujeme světla a že kdybysme mu dali prachy, tak by to bylo něco jiného, ale jinak tam on s náma zadarmo nebude. Dodatečně jsme zjistily, že to byl klaun. Ha ha. Navíc, i když jsme ráno vybraly exteriéry, Liz se během dne jednoduše přestaly líbit a nakonec to dopadlo to tak, že odpoledne pobíhala po celém cirkusu a každých deset minut místa focení měnila. A já jsem byla nucená pobíhat s ní a tahat třicetikilový kufr se světly. Neustále mě přitom provázely hnusné materiální obavy o věci, protože kdekoliv jsme zakotvily, srotili se kolem nás hoši od cirkusu a kromě modelek okukovali i mé prozatím nepojištěné několikatisícieurové vybavení. Jeden z nich, syn majitele podniku, se nám ale snažil pomáhat. Jmenoval se se Mike. Měl 13 let a chlubil se, že už nemusí chodit do školy, protože stejně pořád pracuje. Mluvil německy, anglicky i polsky. Tady je pár cirkusových obrázků, které nakonec dopadly líp, než jsme všichni očekávali.



Mimochodem, cukrová vata se už nesmí z bezpečnostních důvodů prodávat na špilce, ale v sáčku. Existují vážné obavy, že by si některé děti mohly tu špilku zabodnout do krku.
Včera jsem fotila rodinnou slavnost jedné známé. Hromadné rodinné portréty a tak podobně. Ať si myslí kdo chce co chce, jsem přesvědčená o tom, že není snobárna mít aspoň v šuplíku schované rodinné foto. Ti malí znechucení špunti se na mě včera sice dívali jako na idiota, ale až jim jednou bude dvacet a víc, určitě ocení to, že mají obrázek s rodiči, dědou i babičkou, strýci, tetami, sestřenicemi i bratranci. Já sama bych si dnes takovou fotku hodně přála.
Tak a už opravdu skoro končím. Dnes ráno jsem v jednom hotelu v centru Dublinu fotila seriálovou celebritu, chlapíka jménem Colm O´Maonlai z mýdlových oper Eastenders a Fair City. Ještě před polednem do sebe v baru lupnul dva Heinekeny, a pak docela hezky pózoval. I přesto to nějak drhlo, a nikdo neví proč. Myslela jsem si, že jsem to jen já a má odtažitost vůči ranním pijanům, ale celý tým byl nějak mimo. Asi ta vlhkost a horko... I tak mám nakonec dobrý pocit z toho, že si konečně začínám dělat se světlem to, co chci já. Tady je Colm. Mimochodem, kdyby nepil, byl by sexy.

Jak fotit lidi, aby byli krásní?

Před časem mě požádala má kolegyně Liz, abych jí udělala fotku. Malinkou fotečku, portrétek, který si dá do rohu svých módních stránek v časopisu. Třikrát dva centimetry, které mě stály nervy a úsilí rozměrů formátu A3. Liz je pohledná 27letá slečna a v časopisu Kiss, pro který fotím oblečení a kosmetické produkty, dělá módní redaktorku. V den D, ještě než jsem si před focením postavila světlo a vytáhla pozadí, musela jsem se na „něco“ podívat. Liz ve svém počítači otevřela soubor nazvaný jednoduše „ME“, ve kterém bylo asi dvacet obrázků s jejím obličejem. „Vidíš to?“ ptala se rozhořčeně. Neviděla jsem nic než normální tvář Liz. Celkem vyvedené pasové fotografie. „To je hnus, co? Tak takhle na těch fotkách od tebe vypadat nechci. To přece nejsem já.“
Problém byl v tom, že to BYLA Liz, která vůbec není hnusná, ale která se podle všeho vidí úplně jinak než jaká ve skutečnosti je. A ten, kdo ji fotí, má smůlu v tom, že nevidí do jejího mozku. Začala jsem ji portrétovat s přesvědčením, že ať udělám co udělám, fotky se jí beztak líbit nebudou. „Co vidíš v zrcadle?“, zkoušela jsem si pomoct když jsem se snažila přimět ji k tomu, aby se vydržela dívat do objektivu aspoň dvě vteřiny. „Sebe“, prohlásila lakonicky.
Každý portrétní fotograf se určitě někdy dostal do situace, kdy po něm člověk před fotoaparátem chtěl, aby ho proměnil v někoho úplně jiného. V takových případech má fotograf většinou dvě možnosti. Mrštit po objektu něčím méně nákladným ze své výbavy nebo hledat vhodnou pózu a správný úhel a vzdálenost včetně té ohniskové, kterými zahladí nedostatky a zdůrazní přednosti.
V případě Liz stačí dávat si pozor na její prominentní bradu a na to, aby se hezky zubila, protože díky tomu, že ze zabývá módou náctiletých holčiček, sama touží po image roztomilé šestnáctky. Jenomže Liz není šestnáctiletá holka. Už má jemné vrásky kolem očí a dospělý pohled. Navíc si před zrcadlem doma nacvičila pózy, o kterých si myslí, že jí sluší a aby toho nebylo málo, šokovala mě větou: Vypadám líp z pravé strany.
Z fotek, které jsem jí poslala pochopitelně moc nadšená nebyla. Prohlásila, že jsou sice trochu lepší než ty, co mi ukazovala, ale že si není jistá. Po dlouhém zvažování si nakonec si vybrala tuto „pasovku“, kterou jsem mírně vyretušovala:

Umázla jsem jí ty vrásky kolem očí, o kterých si mimochodem myslím, že jsou krásné a sexy, zahladila jsem jí docela roztomilou drobnou jizvičku na čele, kterou má od doby, co jako skutečně šestnáctiletá spadla z kola a zbavila jsem její pleť pár vřídků. Když jsem jí ukázala výsledný produkt, řekla, že bych tu fotku měla vyretušovat, že vůbec není poznat, že bych s tím něco udělala. Trochu mi to zvedlo hladinu adrenalinu a když mi na otázku, zda chce vypadat jako plastiková bárbína odpověděla, že ano, požádala jsem ji, ať mě do toho netahá, neboť nejsem žádný počítačový grafik. Napučeně jsem si pak otevřela fotošop a natruc vyrobila tuhle příšeru:

Nikomu jsem ji neukázala, ale mám strach, že právě tento obrázek by se Liz líbil nejvíc.
Už od doby, kdy jsem před rokem a půl začala v Dublinu pracovat v portrétním fotografickém studiu, mě fascinuje, jak vnímáme svoji tělesnost, co nám připadá krásné a co ne a jak sami sebe chceme vidět. Fotila jsem krásnou paní, která si myslela, že má velký nos. Na obrázcích, které jsme jí pak nabídli, neviděla žádnou krásnou paní, ale NOS. I kdybych ho ve fotošopu úplně smazala, viděla by ho tam, protože kvůli nějaké hloupé, uštěpačné poznámce, roste v jejím mozku už dvacet let. Fotila jsem anorektickou slečnu, která vážila asi 35 kilogramů, obvod jejího zápěstí měřil asi pět centimetrů a byla tak vysílená, že nevydržela stát ani tři minuty. Nevybrala si žádnou fotku, protože jí připadalo, že na všech vypadá tlustá. Fotila jsem transsexuála na začátku jeho proměny. Přišel v šatech vypůjčených od babičky, měl chlupatá záda i hrudník a neoholené nohy a z výstřihu mu lezla ohavná podprsenka nahnědlé barvy, vycpaná ponožkama. Poprosil mě, abych ho oslovovala jménem Alice. Koupil si pět fotek a děkoval mi, že jsem mu udělala portréty, na kterých vypadá jako pěkná ženská. Fotila jsem dvoumetrákovou dámu, které nebylo žinantní obléct si o pět čísel menší ramínkový nátělník a vystavit na odiv své pneumatiky. Z obrázků byla nadšená a objednala si celé album. Ignorovala diktaturu krásy, která přikazuje utopické rozměry 90-60-90. V její mysli byla pevně zakotvená kouzelná formulka: jsi krásná, neodolatelná, úžasná.
A právě tohle je klíč.
Už několikrát jsem se na vlastní oči přesvědčila, že člověk je tak starý, jak se sám cítí. Proto nepochybuju o tom, že každý vypadá tak, jak si myslí, že vypadá.
Jsem přesvědčená, že by se každá holka měla ráno dívat do zrcadla a říkat: jsi nádherná, jsi krásná, jsi úžasná. Tak dlouho, dokud za sebou nezavře dveře od domu s pocitem, že je nádherná, krásná a úžasná. Že se má ráda taková, jaká je, i když má bůček na břichu, křivý nos nebo řídké vlasy. Měla by to dělat proto, že když se bude cítit hezká, bude i spokojená a šťastná. A myslím, že žít vedle spokojené a šťastné ženské je radost pro všechny děti, mužské, manžele, sourozence, rodiče i kamarády.
Možná to příliš zjednodušuju, ale těch pár měsíců za objektivem mě přesvědčilo o tom, že stejně jako velký nos a velký smutek může v mozku vyrůst i velká krása. Pro jeden časopis, do kterého přispívám, fotí hodně fotograf H. Říká lidem, že když se otočí tak, vypadají tlustě a když nakloní hlavu na opačnou stranu, mají klapaté uši. Lidi prý z jeho focení odcházejí zdeptaní a před zrcadlem zpytují své sebevědomí. Za každou takovou ošklivou větu vypadlo panu H. několik vlasů, trochu víc se mu zkroutil nos nebo mu zežloutl zub. Dovedete si asi představit, jak sám teď vypadá. Panů H. je kolem nás bohužel docela hodně, ale myslím, že jsou poměrně snadno identifikovatelní. Kdo totiž nevěří v krásu druhých, sám krásný není. Tedy aspoň já jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by byl krásný a zároveň arogantní, hloupý, nafoukaný a zlý. Krásy má člověk tolik, kolik si jí k sobě pustí. A jestli se vám zdá, že teď už mluvím o úplně jiné kráse, tak se mýlíte.

Pro všechny, kdo se to teprve učíme:
Kráso, jenž jsi v mé mysli, posvěť se jméno tvé, probuď mé sebevědomí. Buď síla tvá jak v mém srdci tak i po těle. To, co mi sluší ukaž mi každý den a odpusť, že jsem tě dosud ignorovala, jakož i já jsem odpustila mým blízkým, že mi tě tak dlouho tajili a neuváděj mě v rozpaky, ale zbav mě od myšlenek na to, co všechno si nemůžu ve svém věku dovolit, neboť ty máš v rukou mé sebevědomí a také klíč k tomu, že budu na světě ráda a spokojená a lidi se na mě budou se zalíbením usmívat, i když budu stoletá vrásčitá babička.